Chyťte rytmus

Celý rok měl můj život přesný rytmus. Každý den jedna fotka, každý den jeden text. Každý den blog. Dobrovolná povinnost, která mě udržovala v rytmu. Přiznávám, že mě ten rytmický poklus celkem vyčerpával, zvlášť poslední dva, tři měsíce.

Dnes stačí poslední úder a je hotovo. Bude se mi stýskat. Bude chvilku trvat, než si zvyknu, že nemusím. Nemusím fotit, nemusím psát, nemusím přemýšlet nad tématem. Bič vlastního odhodlání už nade mnou nevisí.

Nemusím, ale můžu. Zahaltovat na místě stejně nedokážu. Potřebuju za cílem zpomalit a pomalu dojíždět. Třeba se mi ještě podaří předat při tom vyklusávání štafetový kolík. Třeba někdo chytne rytmus místo mě.

Nějací dobrovolníci na ty krásné galeje? Ještě máte čas se rozhodnout. Zítra jsem ještě v pohybu. Pořád je co fotit. Pořád je o čem přemýšlet. Pořád je proč žít.

Poslední krajinka

Je pomalu čas na rozlúčku. S prázdninami i s blogem. Zítra nás čeká poslední srpnový den a třistašedesátýpátý den mého blogování. Dál je to jasné. Děti půjdou do školy a já naopak na dovolenou. Dovolím si se dovolit od psaní a focení.

Na rekapitulaci mých čtyř ročních období s blogem ještě přijde. Byla to velmi zajímavá zkušenost, na kterou nezapomenu. Nicméně v nejlepším se má přestat. Cvak a tečka.

S čímkoliv končícím na mě padá sentiment. Jsem-li sentimentální, fotím krajinky. Tak tedy předposlední fotka s poslední krajinkou ze závěrečného prázdninového výletu. Něco krásného končí a něco krásného začíná.

Na švestkách

A je to tady. Podzim na krku. Včerejší parno se vypařilo a trávu od rána kropí vytrvalý déšť. Nedá se nic dělat, plány je třeba dodržet za každého počasí. Podzim nepočká.

Zahrada u rodičů překypuje úrodou. Na sklizeň čekají broskve, švestky i jablka. Muž obstará první fázi. Sesbírat a dovézt. Tady to máš.

Na mě čeká finále. Zpracovat do dobrot. Broskve půjdou na koláč a švestky do povidel. Aby, až se zima zeptá, měli jsme odpověď.

Zima? Už? Podzim si ještě nevybalil svých pět švestek a už abych rozestýlala pro zimu. Čas utíká tak rychle, že mi dělá z domácnosti hodinový hotel. Ale mě na švestkách nenachytá.

Rodinná siesta

Opět uhodily vedřiny. Co s dětma. Hodíme je do bazénu. Sice to obnáší slušný díl práce při nafukování bazénu a nošení vody v kýblech, ale pro jejich blaho všechno. A pro naše. Neboť děti ve vodě rovná se několik hodin relativního klidu.

Dva malí čochtani si vesele hrají a nic jim nechybí ke spokojenosti. Manžel se nainstaloval poblíž do pozice pedagogického dozoru ležmo a jedním okem čte svůj oblíbený časopis. Nikdo po něm nic nechce, ergo též září blahem.

Já dodám svačinku, odměněna úsměvy mužů, jimž k absolutnímu vrcholu chybělo právě jen jídlo. A jdu si vybrat svou spokojenou chvilku. Na kolo a do terénu. Po dvou hodinách se vracím ke svým sluníčkům se stejně zářícím úsměvem. Rodinná siesta non plus ultra. Každý po svém.

Mlsný figurant

Urputné úsilí dlouhých týdnů a dní se dočkalo výsledku. Rodinné centrum slavnostně otevíralo svou miniškolku. Vzácní hosté, sláva veliká.

Cyril ji prozatím pravidelně navštěvovat nebude, ale s prostředím i pečovatelkami si tyká už dávno. Přece jen jsem v rodinném centru poslední dobou kvůli pracovním povinnostem pečená vařená a Cyril mi dělává garde.

Dnes byl ovšem ve službě i on. Kvůli záběrům pro místní televizi bylo potřeba malované třídy zalidnit. Skuteční žáčci přijdou až v pondělí, nevadí, povoláme figuranty. Stačí vzít svoje děti a o dětské hemžení je postaráno.

Cyril pózoval ochotně a rád. Nejraději u stolečků s občerstvením. Zakotvil před talířkem s cukrovím a ochutnával a ochutnával. Tety pečovatelky miluje zas o kousek víc. Ochotně ho chovají a nosí, mají na zdi namalovaného krtečka a ještě umí upéct báječnou bábovku.

Mámo, příjdem zas?

Den co den

Poctivě s sebou už třistašedesát dní nosím foťák. Prakticky bez výjimky, kdykoliv a kamkoliv. I když je to někdy trochu na hlavu. Ale jeden nikdy neví, kdy a kde potká dobrý námět na fotku.

A tak vleču i na cyklistický výlet k babičce dítě v sedačce, tašku s věcmi na řídítkách a fotobatoh na zádech a v duchu si maluju nad svou hlavou jeden otazník vedle druhého. Jsem já normální? Notabene, když nakonec u babičky foťák ani nevytáhnu. Ale co kdyby.

Večer pracovně odbíhám do rodinného centra. Jdu ztemnělou ulicí a po svém boku najdu kabelu s foťákem. Je tam, automaticky. Podvědomí ví, že ještě nemám dnešní blogovou fotku. Rozhlídnu se a nedostatek rychle napravím. Cvak a do kabely.

Ten zvyk zalézá pod kůži. Nepřetržitě se dívat kolem sebe a přemýšlet o viděném. Stojí to za fotku? Jak se na běžnou věc můžu podívat jinak, zajímavěji? Jak zachytit skrytý půvab všedních dní?

Hravě. Stačí denně tahat foťák.

Nemám co dělat

Poněkud kacířský titulek vzhledem k mému momentálnímu pracovnímu vytížení a situaci, že manžel odjel na dvoudenní školení a na děti jsem sama. Ale je to tak. Zvečera jsem seděla dvě hodiny na lavičce u domu a neměla co dělat.

Děti si totiž hrály samy. Bez hádání, bez rvaček, bez ječivého MAMÍÍÍÍ každou druhou minutu. Spokojeně vegetily na pískovišti v komuně kamarádů z okolních domů a nic po mě nechtěly. Slastné chvíle.

Jen moje mysl, zvyklá na trvalý poklus a lehkou hladinku adrenalinu, se poněkud nudila. Zvesela předpokládám, že situace se bude ještě někdy opakovat. Přemýšlím, jak se příště produktivně zabavím. Vzít si notebook mi asi neprojde. Zkusím knihu. Ve frontě na poličce mi jich doma na přečtení čeká celkem dost. Vrací se staré zlaté čtenářské časy!

Řekl knihomol optimista.