Nový režim

Dneškem počínaje nám začal nový nedělní režim. Cyril začal chodit pravidelně plavat do bazénu. Vzhledem k tomu, že cestou do plavání v kočárku neusnul a navíc byl už mírně hladový, čekala jsem rozvzteklené miminko, které chce cokoliv jiného, jenom ne plavat. Chyba lávky, Cyril nadšeně plácal rukama do vody a z plavání byl unešen. Stejná potápka jako Štěpán.

Náš malý velký chlapík dnes přesedlal z hlubokého kočárku do sporťáku. I tuto změnu kvitoval s nadšením a kočár si hned vesele zadrobil rýžovými křupkami. Ty dostal též poprvé, to aby těch novinek nebylo málo.

Když už, tak už, řekl si zřejmě. A večer přepnul vypínač a z miminka plazícího se po bříšku se z minuty na minutu stal vzorový lezoun po čtyřech. Prostě jedeme v novém režimu.

Každému, co jeho jest

Na celorodinné dovolené v Maďarsku babička s dědou koupili obří kotlík, který tam patřil k výbavě každé chalupy. Maďaři v něm dělali hlavně rybí polévku, my jsme naplánovali kotlíkový guláš.

Od příbuzných jsme si půjčili chatu, naložili kotlík, potraviny, vodu a hlavně děti a vyrazili vstříc odpočinkové sobotě. Jak to bylo s odpočíváním si netroufám soudit, ale každý si bezesporu užil to, co má rád. Babička kralovala u kotlíku, děda blbnul s klukama, můj muž vše zuřivě fotodokumentoval, já s bráchou jsme vypadli do okolních lesů lovit keše, švagrová si četla, no a děti, ty byly nejšťastnější na světě už jenom z toho, že můžou lítat v přírodě.

Každý jsme si užili to svoje. Co nás tedy spojovalo? Kromě všeobecné spokojenosti to byl i ten úžasný guláš, který babička vykouzlila v maďarském kotlíku. Ten byl! Vyfotit jsem stihla už jenom chabé zbytky.

Stavební dozor

Po loňské půlroční rekonstrukci našeho bytu se ze mě nedobrovolně stal teoretik na řadu řemesel. Shromažďování informací, katalogů, pečlivý a velmi dlouhý výběr, zvědavé otázky a koukání řemeslníkům přímo pod ruce je prostě moje úchylka.

A tak, když se do rozsáhlé rekonstrukce bytu pustili letos i moji rodiče, posloužila jsem coby relativně kvalifikovaná a levná nájemní síla ideálně vhodná k dozorování řemeslníků. Mám dost času a potřebné zkušenosti a navíc, když buzeruju řemeslníky já, rodičové jsou z obliga.

Dnešním dozorem při montáži dveří jsem snad tuto misi dovršila. Tedy doufám, protože zjišťuju, že zatímco řemeslníky mám už docela na háku, domluvit se s vlastními rodiči může být i po 35 letech zásadní problém.

Bramborová brigáda

Počínající podzim přinesl povinnost polních prací. V případě naší rodiny je to hromadná bramborová brigáda. Kdysi tohle naše "pole" obdělávali pouze máma, táta a dvě motyky. S rozrůstajícím se počtem členů rodiny se akce Brambory mění na menší happening.

Každý rok zapřísáháme rodiče, aby brambory už do té horské kamenité půdy nesadili. Každý rok doufáme, že sklidíme víc, než jsme zasadili. Každý rok traktorista odmítá přijet a posléze ukecán doufá, že se ze svahu neskutálí dolů i s traktorem. Letos rodičové hrdě zakoupili vlastní techniku, přece se nebudeme furt doprošovat. Upřesňuju, že nekřesťansky drahou techniku.

Jak to dopadlo? Sklidili jsme víc, než jsme zasadili. Vyorávací terra fungovala báječně. A my máme nejdražší brambory ve střední Evropě.

Tři oříšky pro Popelku

Dnes večer na mě budou děti v přesile. Manžel si vyžádal tři večery mimo domov. Naplánovali si se švagrem pánskou jízdu, pěkně s vínečkem a dobrým filmem. Pro jistotu trilogií. Každou středu jeden díl. Manžel si úlevu z každodenního kolotoče bezesporu zaslouží, je to nesmírně obětavý a starostlivý tatínek. Děti jsou u něj vždy na prvním místě a věnuje jim celý svůj volný čas.

Dnes večer ale nebude koupat ani uspávat. Dnes si jde rozlousknout jeden ze svých zasloužených oříšků. Tiše závidím.

Uplakaných osm kilo

Dnes byl důležitý den pro Cyrila, osmiměsíční poradna. Zajímala mě především jeho váha a v hlavě jsem si vykreslila krásnou fotku. Naše usměvavé sluníčko sedí vzpřímeně na decimálce, jejíž ručičku strhává až na doraz. Všechno bylo poněkud jinak. Cyril byl výjimečně nenaložený, kabonil se na všechny kolem. Vratká, pohybující se váha ho rozkolísávala fyzicky i psychicky. Rafička váhy efektní pozici nadoraz zaujmout též nehodlala.

Bude mi někdo po této fotce věřit, že tohle dítě se téměř nepřetržitě usmívá? Bude mi někdo věřit, že s apetitem dřevorubce spořádá, co potká? Bude mi někdo věřit, že se při pohledu na zapnutou mikrovlnku směje nahlas? Ale jo, bude. Jen mu příště na tu váhu musím podat misku se svačinou.

Odlétáme! Nebo vyplouváme?

Tak a je to tady. Prvního září, první den nového školního roku, první den focení a psaní "naostro". Téma je jasné, první den Štěpánova druhého školkového roku. Těšil se neskutečně, ostatně já taky. Po téměř tříměsíční pauze bylo naše velmi společenské, tvrdohlavé a extrémně upovídané dítě už nažhavené do kolektivu a já permanentně nažhavená doběla. Konečně jsme se dočkali každý svého, on vzrušující společnosti kamarádů, já trochy ticha.

Už to není jako loni, už do školky nevedu mírně vyplašeného zajíčka, ale samostatného velkého kluka. Umí se o sebe postarat a v šatně najednou už není třeba ani pomáhat, ani připomínat. Jen ta značka na skříňce zůstala od loňska stejná, lodička. Štěpán je na ni pyšný. A já jsem pyšná na něj.