Kašny

Pomalu a vlezle se blíží zima. Podzim už poslal část listí k zemi, pošmourných dní přibývá. Ráno a večer je na procházku potřeba nejenom teplé prádlo, ale i hodně zvednutý límec a šátek kolem krku.

V úterý navečer chodíváme se Štěpánem pěšky do plavání. Cestou přes město míjíme několik kašen, starobylých i moderních. Jsou to Štěpánovy oblíbené atrakce. Vždycky ho zajímá, jestli už jsou, nebo nejsou vypnuté. Kvůli zimě, aby nezamrzly, víš maminko.

Dneska stál hodně v rozpacích nad jednou prázdnou, suchou. Už bude zima? Už jsou kašny vypnuté? Ne, ještě ne, neboj se. Moc jsem ho nepřesvědčila. Ale cestou zpátky, už potmě, jsme si spravili chuť. Takhle krásná nová kašna nejenom bublala pramínky vody, ale dokonce i svítila! Zima je ještě daleko.

Ajznboňáci

Naše rodina má ajznboňácké kořeny. Můj praděda a děda pracovali na dráze, moje máma vyrostla přímo na nádraží. Manželovu stranu jsem zatím detailně nezkoumala, ale i tam určitě musí být minimálně nějaký traťový dělník.

Jinak totiž není možné vysvětlit naši železniční úchylku. Cyril se zatím soustředí na intenzívní rozborku Štěpánových kolejišť. Ten denně vymýšlí nové a nové tratě, mašinky tam ani jezdit nemusí, hlavně, že je všechno krásně propojeno.

Manžela jsem k patnáctému výročí seznámení obdarovala balíčkem výhybek, což kvitoval s opravdovým nadšením. Chyběly mu totiž k jakési složité trati. A já? Děda mně v dětství kdesi za nádražím ukázal výhybku "angličák". Už dávno je zrušená. Tak si ji aspoň stavím sama.

Zelení ježci

Nemajíce doma ani tiskárnu ani scanner, potřebujeme-li tisknout či scannovat, musíme se uchýlit jinde. Obvykle k dědovi do práce. Dnes bylo třeba obojího a poněvadž počasí bylo přívětivé, pojali jsme to jako malý výlet.

Pěšky je to celkem z ruky, ovšem na kole, to je jiná. Štěpán je už zdatný samostatný jezdec, takže jsme si troufli i do dopravního provozu, byť jen mírňoučce nedělního.

Cestou jsme udělali malou odbočku. Před pár lety jsem objevila, že jedlé kaštany nemusím za hříšné peníze kupovat v supermarketu, ale jednoduše si je můžu zajet nasbírat, stačí vědět kam. Strom je to nenápadný, ale závěje pichlavých ježků okolo ho hned prozradí. Potmě i poslepu. Auvajs!

Den pro nás dva

Píšu text a pořád nevím, k jaké fotografii. Nemůžu totiž vybrat. Dopřáli jsme si s manželem den sami pro sebe. Děti pohlídala babička s dědou, my vytáhli kola a vyrazili na zamykání okolních vinařských cyklostezek.

Máme v nohách asi 45 kilometrů. Ve vlasech sušíme kapky ranního lijavce, v uších nám pořád hvízdá vítr. V nose je vůně svařáku, na jazyku chuť hroznů trhaných přímo na vinici. V žaludku hřejí spousty skleniček vína a burčáku.

V očích toho zůstalo nejvíc. Řádky vinic běžící kopcem vzhůru, temně modré střapce hroznů, uličky starobylých vinných sklepů. Kádě bublající vřícím burčákem, řady jantarových a rubínových demižonů pod cihlovými klenbami, baterie zaprášených lahví vinných archivů.

Už vím, kterou fotku použiju. Tu, kde jsme oba. Byl to den pro nás dva.

Strašný pátek

V manželově rodné vesnici vymysleli před pár lety zajímavou tradici. Takový Halloween po česku, ehm, tedy po moravsku. Během Strašného pátku celá vesnice doma tajně dlabe a vyřezává dýně. Úderem sedmé večerní starosta vypne veřejné osvětlení, z domů se vykradou sousedé a během chvilky všude září stovky svíček v oranžových koulích dýní.

Návštěvníci se sjíždí zdaleka, neboť je opravdu na co se dívat. Vynalézavost dýňových řezbářů nezná mezí. Strašáků a strašidel je nepočítaně, ale k vidění je i horkovzdušný balon, husa, myš, ježek, trojhlavý drak i s rytířem, obří pirátská loď nebo dokonce dýňový bagr a domíchávač.

I letos jsme žasli nad lidskou tvořivostí. Jen Cyrilek usoudil, že atmosféra všeobecného nadšení je na Strašný pátek málo děsivá a noční procházku vesnicí nám zpestřil křikem, při kterém tuhla krev v žilách.

Cyril a Antonie

Cyril je můj mladší syn. Antonie je moje babička. Jsou nejmladším a nejstarším členem naší rodiny. Dělí je od sebe přesně třicetdva tisíce a dvěstědvacetdva dní. Víc než osmdesát osm let. Tři generace.

Babička už špatně chodí, Cyril ještě nechodí vůbec. Na počet svých zubů jsou na tom tak nějak nastejno. Cyril určitě líp slyší, babička bezpochyby líp mluví. Podobní si nejsou vůbec.

A já bych se pro oba rozkrájela láskou. Tou, kterou mi babička dala a já ji posílám dál, svým dětem. Krásné poselství.

Miluju sušičku

O tématu dne bylo jasno už v sedm hodin ráno při vyhlédnutí z kuchyňského okna. První pohled. Prší. Ach jo. Druhý pohled. Na šnůře právě naše prostěradlo začíná svou třetí čtyřiadvacetihodinovku. Sakra. Manžel pryč a kaskadéra s provokatérem nelze nechat o samotě ani vteřinu.

Poledne. Další pohled z okna. Už neprší. Prostěradlo zmizelo od rána nejenom z mé paměti, ale rovnou i ze šňůry. Krucifix. Sbalím dítě a vybíhám ho hledat, naštěstí není daleko. Je mokré a navrch špinavé. Na šňůru už znovu nepůjde.

Miluju přístroje, které konají práci za mě. Miluju přístroje, které se dají ovládat jednou rukou, zatímco zbylé končetiny ovládají jiné přístroje a současně drží dítě. Miluju svoji sušičku.