Adventní věnec

Já vím, adventní svíčka měla poprvé hořet už minulou neděli. U nás ale zasvítila až dnes a rovnou dvě. V první adventní neděli totiž chyběl věnec. Jako loni. A předloni a předpředloni.

Mohla jsem ho jít koupit a tradici dostát včas. Na to jsem ale příliš umanutá. Poprvé jsem vlastní adventní věnec vyrobila před 4 lety, svůj první rok na mateřské dovolené. A od té doby, kdyby trakaře padaly, věnec bude doma motaný.

Je to příjemná práce, zdaleka ne složitá. Letos jsem si ji zpestřila změnou materiálu. Obvyklý břečťan byl vystřídán krušpánkem. Jinak zůstalo vše při starém. Advent je, jak má být. Včetně toho mírného zpoždění.

Perníková rozcvička

Snad od svých deseti let mám recept na perníčky. Jsou trošku netypické a prudce jedlé. Peču je na Vánoce každý rok a postupně se do nich zamilovávají další a další členové rodiny. Horké z plechu je krade manžel i Štěpán, o sobě ani nemluvím. Před Cyrilem jsme je zatím ubránili.

Štěpán mi hrozně rád pomáhá v kuchyni s vařením. Pečení vánočního cukroví je na špičce jeho osobního žebříčku. Letos jsem mu nechala naprosto volnou ruku. Dostal svůj stůl, svůj vál, svůj plech a svá vykrajovátka. A samozřejmě kus těsta. Docela jsem zírala, jak mu to šlo. Stačilo jen šoupat plné plechy do trouby.

Dnešní perníčky ovšem Vánoc nedožijí. Počítám, že nejpozději pozítří bude po nich. Byla to jen taková perníková rozcvička. Nejmíň dvakrát si ji ještě zopakujeme, než se domácí mlsné huby zasytí a něco zbude i pro vánoční hosty. Štěpán mi s pečením určitě zase rád pomůže.

Mikuláš

Mik miku, mik miku, Mikuláš, přišel s čertem na koláč. A anděla cestou ztratili. Muselo nastoupit rychlé náhradní řešení. Ehm, ano, to bílé hippie stvoření s trvalou ondulací je moje maličkost.

Rodinný mikulášský večer se svolává samozřejmě kvůli dětem. Hrdinně přemáhají strach, recitují básničky a zpívají písničky, aby dostaly kopec sladkostí a ovoce. Máme hodné děti, čert nám nesebral ani jedno a odtáhl s nepořízenou.

Štěpánek v zaujetí pohádkovými bytostmi vůbec nepostřehl, že mu chybí maminka. Jen později mi šeptal, že se trochu bál. Maminko víš, ten čert už v pytli někoho měl. Ale já vím, že nebyl opravdový, to byl jenom převlečený kluk.

Nebyl. Byla to převlečená holka, naše starší neteř. Nějak nám ty děti rostou.

Sakury

Na svatou Barboru tradice velí uříznout třešňovou větvičku. Mám ten zvyk ráda. Vykvetení barborky ale nespojuju s očekávanými vdavkami. Svatbu mám už za sebou a u jedné hodlám i zůstat. Jen se mi líbí něžnost třešňových květů uprostřed nevlídné zimy.

Kolem našeho domu rostou třešně japonské. Sakury. V plném květu dělají z ulice růžovou alej. Už ale stárnou a pomalu umírají. Postupně je nahrazují nové, mladé stromky. K mému potěšení opět sakury. Zůstaneme růžovou alejí.

Sakury mi rozkvétají přesně k narozeninám. Pod sakurou se s manželem líbáme večer na prvního května. To už odkvétají. A jejich větve znovu zrůžoví něžnými kvítky zase až za rok.

Nebo o něco dřív. O Vánocích. Jako barborky ve váze.

Zásobovači

Nesnáším hromadění zásob. Jsem tvor vyhazovací, v pravidelných intervalech probírám skříně, skřínky i police a největší radost mám z toho, když najdu něco nepotřebného. Šup s tím pryč. Zabírá to zbytečně místo.

Ovšem od doby, kdy je nutné mít doma trvale k dispozici plenky, vlhké ubrousky, dětské výživy a jiné kojenecké a batolecí nezbytnosti, mám výjimku. Pravidelné velké nákupy v DM drogerii. Na ty se zásobovací fobie nevztahuje.

Nakupujeme jako obvykle s batohem, ale dokážeme toho odnést opravdu hodně. Už nás tam znají. Pokladní dnes nad naším obřím nákupem žertovala, že nás budou pouštět rovnou do skladu. Aby po nás nemuseli doplňovat prázdné regály. To se mi líbí. Náš zákazník, náš pán.

Blondýna

Nehraj si na blondýnu. Houkl na mě manžel v odpověď na jakousi mou nejapnou otázku. Jenomže, milí zlatí, já blondýna jsem. Od narození.

Děvčico, tys bývala taková blondýnečka. A včíl si úplně černá. Babiččina oblíbená hláška. Něco na ní je. Dřív to opravdu s mými vlasy bývalo lepší. Mám pocit, že i s mým intelektem. Asi funguju obráceně. Čím světlejší, tím chytřejší.

Abych zachránila pověst svých blond vlasů, a tudíž snad i tu mizející inteligenci, nechala jsem si dnes udělat melír. Prudký nárůst ostrovtipu zatím nepozoruju. Jestli ono už nebylo pozdě. Tak ze mě teď bude aspoň ta správná blbá blondýna.

Advent za milion

Včera začal advent, dnes prosinec. Do Štědrého dne zbývá už jen 23 dní. Ze šuplíku jsme pro Štěpána vytáhli a oprášili adventní kalendář.

Štěpánek po příchodu ze školky jásal a hned vylovil z první kapsičky drobnou sladkost. A začal počítat zbývající dny. Dopočítal do třinácti, pak už hned byla osmnáctka a vzápětí milion.

Je legrační sledovat, jak často používá výraz milion, i když jeho obsahu nerozumí. Má ho jako synonymum pro něco nepředstavitelně velkého. Třeba nekonečné čekání na Štědrý den. Ano, z perspektivy dítěte se to jeví jako milion světelných let daleko. My dospělí prozaicky víme, že je to jen 23 dní.

Co by dup.