Houpy houpy

U domu máme malé dětské hřiště. Je spíš pro menší děti. Děti z okolních domů rostou do věku, kdy jim přestává stačit. Soused je muž činu. Vyjednal rozšíření hřiště o velké houpačky.

Dojednáno, provedeno, od minulého týdne jsou houpačky na místě. Děti nadšené. Málem na ně stojí frontu. To je jiné kafe než ty staré, kládové, pro mimina. Na těchto se dá parádně lítat. A padat. Ještě, že je kolem spousta jemného písku.

Cyril už není mimino. Tak si to dnes vyzkoušel taky. Houpání i padání. Díkybohu za ten písek.

Mokrá krása

Sláva, konečně pořádně prší. Zemědělci vzdávají díky. Já trochu rouhačsky kafrám. Zima je tam, škaredá. Fuj. Mokro. Cyril zespoda tluče do pláštěnky na kočáře. Štěpán vlastně ani žádnou pláštěnku nemá. Já mám promočené boty.

Dobře mi tak. Obětuju síly a čas, abych s děckem uhádala, že v dešti chodit na pískoviště je pitomost, ale sama lezu do mokré trávy. Kvůli focení, jak jinak. Kdo chce kam ... pádí sušit boty.

Ale když k focení je toho na každém kroku tucet. Dnes kroků mokrou trávou stačilo udělat jen pár. Květinová zahrádka za domem je jak přehlídka modelek. Jedna krasavice vedle druhé. Pozor, pozor, na přehlídkové molo právě přichází.... pivoňka!

Plaváček

Maminko, vyfotíš mě zase někdy v plavání? Štěpánek žádostivě žebroní. Ráda a zrovna dnes to jde. Bereme tašku s plaváním, fotokabelu a sami dva ruku v ruce za neustálého povídání vzhůru do bazénu.

Děti ve Štěpánkově skupině plavou už pouze ve velkém bazénu, na hloubce. Většinou s plavacími pomůckami, které pomalu a nenápadně odkládají. Dnes první odvážlivkyně přeplavala celý bazén jen tak, vlastní silou.

Štěpánek se zatím neodvážil a dělá dobře. Patří k nejmenším a zvláštního talentu pro plavání věru nejeví. Snaží se velmi svědomitě, jednou se to jistě naučí. Mně zatím ke spokojenosti bohatě stačí jeho živelná radost z pobytu ve vodě.

Já jsem na tom dnes s focením byla obdobně. Nadšení veliké, píle snaživá a výsledky stále ještě v očekávání. Ale to půjde.

Tam, kde nefouká

Aby měl táta klid na práci, potřebovali jsme vypadnout z domu. A zrovna dnes to nebylo to pravé ořechové. Krásné teplé jaro někdo začaroval a mávnutím kouzelného proutku se ztratilo ze světa. Odpoledne se prudce ochladilo a přisvištěl silný a studený vítr.

No co už teď. Jdeme za babičkou na zahrádku. Děti jsou oblečené dobře, ale já dělám hrdinku jen v mikině. Nebyl to dobrý nápad. U nás doma se výslednému stavu těla říká "zmrzlý jak štolverk". Ale i když tělesnou teplotu i morálku jsem měla silně pokleslou, na mačkání spouště síly zbyly. Dokud dýchám, fotím.

Kluci řádili s rýčem, motykou a lopatkama v záhonkách. Dřepnula jsem si k nim a objevila Ameriku. Při zemi tolik nefouká! Opravdu, zatímco listí na stromech plápolalo vší silou, chmýříčka na pampeliškách zůstala netknutá. Příští návštěvu zahrádky trávím vleže v závětří brázdy hned od začátku!

Blázni se radují

Když má člověk praštěnou zálibou praštěné kamarády, tak z toho může být báječně praštěné odpoledne. Geocaching je praštěná záliba bez diskuse. Sbírat schované krabičky někde po lese dejme tomu, ale jít s horolezeckou výbavou zdolávat most? Proboha proč?

Protože pod tím mostem, pěkně vysoko nad řekou, visí keška. A neodlovená keška, notabene nejbližší neodlovená keška, to je jako rudý hadr pro býka. Ti nepostižení geocachingem asi nepochopí. Ti postižení tam už byli, nebo aspoň mlsně brousí kolem a vymýšlí, jak se ke keši dostat.

Já měla štěstí. Kamarád má patřičné vybavení, odhodlání a hlavně stejnou geoúchylku. A velkorysé srdce, neb mě ani nehnal nahoru, ale keš mi hezky poslal po laně dolů na břeh. Já pomohla zas jemu jinde s jinou keší. Bezpáteřní bártrový obchod, keška za kešku? Ale ne. Přátelská výpomoc a v první řadě neskutečně skvěle strávený čas. Zábava pro praštěné blázny.

A blázni se dneska radují! Dneska se radují... Radují...

Nerovný boj

Jsme v tom nevinně! Dobrovolně bychom to domů nikdy nepřinesli! To oni! Ti druzí! Podvratné živly toužící podrýt naši morálku. Zkazit náš charakter. Zošklivit náš vzhled. Přivést nás k záhubě.

Děda! Babička! Ba i prababička! Jdou po nás. Belgická návštěva rovnou frontálním útokem. Nečestnými zbraněmi. Nekale a podle. Kryti falešně dobročinným štítem Velikonoc a narozenin. Vyzbrojeni těžkým kalibrem. Čokoládovou palbou.

Máme nechat podlehnout té hydře naše nevinná robátka?! Nikdy! Obětujeme se sami! Šlechetně, odhodlaně a čestně! Co nejdřív. Hned! Do útoku, urrrrrráááááááááá!!!!!!!

Dědovo doma

Někdy je večer pro blog okamžité jasná fotka, jindy téma textu. Někdy nic. Jindy všechno, a přece to nejde hladce. Jako dnes. Téma. Děda. Fotka. Děda. Ale jak neporušit svá striktní pravidla pro zobrazování osob? Takhle.

Tato fotka je taky děda. Louky nad jeho rodnou dědinou. Každý má své rodiště, ale děda k tomu svému patří jako nůž k vidličce. Každý se cítí ve svém rodišti dobře, ale děda jako ryba ve vodě. Zná každý úvoz a lesní cestu, na houby do lesa může poslepu a s půlkou vážených obyvatel obce si tyká. Tady vyrostl.

Vesnice, kde končí cesta a zpomaluje čas. Malinko konec světa. Na konci světa máme zahradu a bramborové pole. Potřebovalo dnes osázet.

Ale proč mám vůbec toho dědu v prádle? To nic, jen důvod obvyklý. Narozeniny. Ať žiješ, dědo! A díky, že tvou zásluhou patříme napůl zrovna sem. Je tu vážně hezky.