Na cestě

Dnes měla pokračovat doktorská série, Štěpánka čekalo ultrazvukové vyšetření bříška v nemocnici. Všechno dopadlo dobře, kromě focení. Foťák bez karty je jenom na okrasu.

Kartu jsme doma vyzvedli na zpáteční cestě a protože mé kroky i duše byly po těch dobrých zprávách lehké, zamířili jsme k prababičce. Počasí drželo s mou náladou krok, obloha jak malovaná.

Tou cestou při trati bych mohla chodit poslepu, mám ji v nohách tisíckrát. Na fotce třicet let staré je to ještě prašná polňačka a já stojím u kočárku s ročním bratrem. Dnes zase já a kočár, zase skoro roční kluk v něm, ale nová asfaltová cyklostezka s elegantním mostkem přes potok.

Přemýšlím, co bude za třicet let. Kdo bude fotograf a kdo ten v kočárku?

Zuby

Štěpána dnes čekala preventivní kontrola zoubků. Chodí velmi rád, už proto, že ho zásadně objednávám tak, aby mohl jít ve školce po obědě. To je pro něj svátek, kterým se příliš neplýtvá.

Zatím pokaždé obstál u paní zubařky na jedničku s hvězdičkou. Zuby má naprosto zdravé, bez kazu. Jestli je to zásluha pečlivého čištění nebo vrozené genetické dispozice, to nevím.

Vím ale, že to rozhodně nemá po mně. Nejlepšími zuby i nejhorlivějším čištěním u nás sluje manžel. Já jsem za černou ovci rodiny. Dokonce postrach. Štěpán si občas vyžádá nahlídnutí do mé pusy, aby se na ty špatné zuby podíval. Bez odmlouvání cením chrup a snáším útrpné pohledy. Někdo se holt obětovat musí.

Last minute

K dalším rodinným zvykům patří vyrazit těsně před koncem turistické sezóny po památkách. Na poslední chvíli si užít výletování, než v zimě zalezeme za kamna. Hrady a zámky jsou koncem října poloprázdné, průvodci sdílní a ochotní. Taky se těší na zimní spánek.

Letos nepřišel na řadu žádný zámek ani hrad, ale jeskyně a propast. Zbrašovské aragonitové jeskyně s manželem známe, ale Štěpán s Cyrilem tam byli poprvé. Vlastně i my, poprvé po rekonstrukci. Hranická bezedná propast je též zase o něco hlubší, než když jsme tam byli posledně sami dva. Samé objevy.

Podle našich výletů by se dalo předpovídat počasí. Na výběr je déšť, vichřice či sněhová vánice. Dnes došlo na déšť, ale jen tak, aby se neřeklo. Svatý Petr už stejně ví, že nás od výletů odradit nedokáže. Ani na poslední chvíli.

Svátek práce

Ve státní svátek by se mělo odpočívat. U nás v rodině se ale státní svátky až příliš často oslavují prací. Teoreticky je to ideální den, všichni mají volno, není třeba brát si dovolenou.

Rodinné pracovní akce jsou různorodé, pořád je co dělat v zahradě, na stavbě i v domě. Dnes například pořezat fůru dřeva na topení u švagra. Fůra byla opravdu s velkým F, některé kmeny přes půl metru v průměru. Manžel vzal sekeru, pilu a šel. Před sedmou ráno.

Přišel po čtrnácti hodinách a dvanácti zpracovaných kubících dřeva. Mám silného a pracovitého muže. Mám obětavého muže. Dnes večer mám unaveného muže. Nějak to s tím svátkováním přehnal.

Nefotogenická polévka

Měli jsme dnes tátu doma, měl volno. Takže se vařilo pro všechny. Rozdělili jsme si to napůl. On polévku, já hlavní jídlo.

Vařívá rád, vařívá nepříliš často, vařívá dobře. I když poněkud jednotvárně. Například z polévky, ať použije libovolné suroviny, se mu vždycky vylíhne oranžová zeleninová. Je moc dobrá, mimochodem.

V poledne jsem v kuchyni čarovala s foťákem nad svým pečeným lososem, zalitým smetanou a zdobeným rozmarýnem. Vyfoť mi i tu polévku, ozvalo z pokoje. Párkrát cvaknu spouští a kontruju zpátky. Polívka není fotogenická.

Fotogenická, nefotogenická, rozhodně dopadla líp než losos. Toho jsem nedokázala zaostřit ani jednou. Ale rozdílu v chuti to nečiní, smlsli jsme si na obojím, na polévce i na lososovi.

Na svatební cestě

Pár dní po svatbě jsme vyrazili na originální svatební cestu. Osmnáct kilometrů po chřibských lesích, jestli se dobře pamatuju, při mínus pěti stupních Celsia. Loňské desetileté výročí jsme kvůli těhotenství prožili doma. Letos konečně přišel čas svatební cestu zopakovat.

Chřiby jsou hory v kapesním vydání. Ale přesto je mám ze všech kopců okolo nejraději. Můj otec v nich vyrostl a zná tam každý kámen. Já jsem se tam učila houbařit a poznávat kytky a stromy. Štíhlé vysoké chřibské buky nemají konkurenci, Holanďané z nich prý stavěli lodě.

Barevný a slunečný podzimní výlet jsme si zpestřili hledáním keší. Hlavně já. Manžel jen tak koukal. Pomoz mi hledat. Já nemusím, já už jsem našel. Ty jsi moje nejhezčí keška.

Opravdu svatební idylka.

Čtyři červené gerbery

Včera jsem po květinářstvích hledala červenou gerberu. Kvůli dnešní fotce. Před 11 lety jsme v tento ten měli svatbu. S kyticí červených gerber. Při výročí ji někdy dostanu znova, někdy ne. Realita manželství.

Dnes jsem ji mít chtěla. Abych ji mohla vyfotit a darovat její fotku manželovi. A k ní zatím 54 fotek hotových a 310 přislíbených. Celý tento blog. Je pro něj a on to stále ještě neví. Jsem tajnůstkářka.

Doma mě uvítal Štěpán výkřikem. Maminko, my jsme ti koupili TŘI kytky! Na stole stála trojice červených gerber. A moji tři kluci se na mě smáli.

Tak jsem k těm třem květinám přidala čtvrtou. Teď máme pro každého jednu. Tak to má být.

A ty, můj milý, jistě pochopíš, když dnes večer nedostaneš tento dárek sám pro sebe. Patří nám všem. Jsme čtyři červené gerbery naší svatební kytice. Děkuju za ni, ženichu.