Svatomartinská husa

Dala jsem si za úkol ztvárnit svátek svatého Martina. Atribut nejznámější, bílý kůň, je poněkud nedostatkové zboží. Přesto ho mám nafoceného! Má sice křídla a podvozek, ale nešť!

Ve městě dopoledne slavnostně požehnávali svatomartinskému vínu. Lidí plné náměstí. S kočárkem se k pódiu protlačit nedalo, teleobjektiv nemám. Přesto mám požehnané číše plné jiskřivého vína ve foťáku! Říká se tomu ve správný okamžik na správném místě.

Ani to mi nestačilo a šla jsem lovit husu. Jednu takovou a dvě kachny k tomu chovají ve vedlejší ulici. Fotit se nechtěly, až když jsem místo nich portrétovala potrhlé slepice, uraženě vylezly pózovat.

Ovšem když tak přemýšlím o důvodu, proč je husa spojená se svátkem svatého Martina, dost možná těm ptákům vlastně píšu nekrolog. Budiž jim pekáč lehký!

Lov na čaj

Do velkých hypermarketů moc nechodíme. Oprava, moc nejezdíme. Občas tam chodíme. Pěšky. Auto doma nevedeme, někdy si ho půjčíme od babičky, ale raději kvůli výletu než pro velký nákup.

Opěšalé nakupování má svoje výhody. Člověk nekoupí víc než pobere a unese na vlastních zádech. A nést to musí celkem daleko, bydlíme v centru, hypermarkety jsou na periferiích. Na autobus zapomeňte, naše MHD je parodie žánru.

Kočárek zvyšuje přepravní kapacitu nákupčího, za nákupy tedy často vyrážíme já a Cyril. Obvykle jedeme pro něco konkrétního, úžasně výhodně slevněného. Dnes měl Cyrilek košík pod kočárkem plný čajových krabiček. Ale o čaji zas někdy příště.

Líné koště

Líný, válecí den. Vařit se nemusí, máme výslužku z oslavy. Ven se moc nedá, počasí je pod psa. Nejlíp jen tak nedělně pospávat a přát si, aby i naše děti na to měly stejný názor.

Líný, válecí den by to byl. Kdyby nebylo třeba uklidit dům. Máme službu. Už zase. Domácnost můžeme nechat roztomile zaneřáděnou, ale dům, ten musí být v cajku dle pravidel. Sousedé a špatné svědomí nedají jinak.

Zamést zaprášené sklepy, schodiště a chodby. Vytřít dlažbu. Fotogenický detail aby tu člověk hledal s lupou. Sláva, ještě zamést listí okolo domu, to už se vyfotit dá. Díkybohu za ten podzimní nepořádek.

Tak, je uklizeno a jdeme se líně válet dál.

Šedesátiny

Tchán slavil šedesátiny. Je z velké, pospolité rodiny, z pěti dětí. Jeho neteře a synovci už téměř všichni mají své rodiny. Pozvaní byli všichni, i s dětmi. Bylo nás tedy dost, snad sedmdesát. A cimbálovka navrch.

Oslava se vydařila nadmíru, tchán přijímal gratulace a dary, zářil úsměvy, občas ho zmohlo dojetí. Nedivím se mu. Kolem něj byly jeho žena, tři děti, pět vnoučat. To nejlepší ocenění jeho života.

Dlouho, dlouho jsem vybírala fotku. Podařilo se jich hodně, je radost fotit lidské emoce a bujarý rej dětí i dospělých. Ale ušetřím soukromí zúčastněných a vybírám fotku lyrickou, ač pro průběh dne netypickou. Housle odpočívaly odloženy na cimbálu totiž jen velmi, velmi zřídka.

Pod maskou

Dostala jsem pozvání. Do divadla. Tam chodím často a ráda, už čtrnáct let máme předplatné, ale dnes to bylo speciální. Pozvali mě kolegové z práce na uzavřené představení, pořádané ke 160. výročí naší instituce.

Šla jsem s nadšením, tím spíš, že se hrály Rychlé šípy, veleúspěšná komedie s více než třemi sty repríz a přehršlí cen. Viděla jsem ji už dvakrát, ale ani desetkrát by nebylo příliš. Herci nezklamali, byli jedineční. Představení, kde nehrané slzy smíchu tečou proudem v hledišti i na jevišti rovným dílem, se nezažije mnoho.

Po představení, na rautu v divadelním klubu, byli herci též, už v civilu. A najednou jiní, tiší, plaší, nenápadní, uzavření. Jako by si se zatáhnutím opony sundali masku. Nebo nasadili?

Jerlín na objednávku

Tento zajímavý záběr jsem objevila už před pár dny, ale nakonec ten den použila jiný motiv. Do blogu jsem ho ale zařadit chtěla, tak jsem si pro něj dnes zašla znovu, přímo na objednávku.

Připomíná mi mnoho věcí. Procházky po hrázi řeky v dětství i teď s vlastními dětmi. Objev, že strom, kterému jsme vždycky říkali akát, se jmenuje jerlín japonský. Štěstí, neštěstí, láska, manželství, dětátko, kolébka, smrt, opadávaly lístečky při dětském rozpočítadle.

A dnes mi připomněl, že zima se opravdu blíží. Sluníčko klesalo za obzor ještě o deset minut rychleji než při prvním focení. Nebylo ani půl čtvrté.

Vodní jojo

Cyril nebyl kvůli kašli už tři týdny v plavání. Dnes jsme se vypravili na náhradní hodinu, celá rodina. Měli jsme idylické představy o tom, jak kluky nafotíme a natočíme. Kameru jsme doma nechali rovnou a dobře tak, ukázalo se.

Náhradní hodina je anarchie v praxi. K dispozici je bazén a plavací pomůcky. Jinak si každý dělá, co chce. Kravál strašlivý. Bazén plný dětí i dospělých. Trošku boj o přežití.

Štěpán je v bazénu neřízená střela. Je v absolutním rauši z vody a nevnímá. Nic, nikoho. Většinu času stráví pod vodou a přemísťuje se zásadně skákáním nahoru a dolů. Vodní jojo. Smekám před jeho instruktorkou plavání. Je anděl a umí zázraky.