Noční dobrodružství

Do statistiky jsem si zapsala svou první noční multikeš. Ale co může být na papíře obyčejnou čárkou, bude v mojí paměti úžasné dobrodružství. Skoro hodinu jsem už doma, ale pořád ze sebe sypu jeden zážitek za druhým, až se zalykám.

Není divu, autor keše připravil opravdový koncert. Duté větve, falešné houby, mluvící zvířata, cvičené světlušky, umělé pařezy. A jedna technická vychytávka za druhou, samé originální nápady. Smekám před úsilím, které bylo potřeba k vytvoření této keše. Jediným oceněním autorovi přitom bude obdiv nadšených kačerů.

Přidávám se k nim. Když zavřu oči, pořád vidím trasu z reflexních bodů. A na konci poklad. Pak si říkejte, že potulovat se po nocích s baterkou po lese je nuda.

Okno do duše

Letos jsem v předstihu. Advent ještě nezačal a já už mám zařízené všechny vánoční dárky. Dokonce jsem se už pustila i do generálního úklidu. I když k tomu mě, spíš než blížící se Vánoce, přinutila nechutná plíseň pokrývající naše okna.

Mužští členové rodiny dostali celodenní vyhazov. A já začala gruntovat. Jedno okno za druhým, máme jich víc než dost. Když jsem z něčeho nervózní, úklid mi pomáhá se uklidnit. Člověk porovná věci kolem sebe a rovnou i v sobě. Funguje to i naopak. Uklízení mě nutí přemýšlet, mozek přece nebude zahálet, když ruce pracují.

Výsledkem dnešní práce jsou průhledná okna a čisto v duši. Je mi mnohem líp. Jen pravá ruka mě zatraceně bolí.

Kriminální ústředna pátrá

Federální kriminální ústředna vyhlašuje pátrání po pohřešovaném Dudlíku Zeleném. Jmenovaný Dudlík Zelený, vulgo Dudlifuk, bytem u Bulíků, byl naposled spatřen dnes v sedm hodin ráno a od té doby o sobě nepodává žádných zpráv. Jedná se o chronického útěkáře.

Pohřešovaný je střední velikosti, většinou bez vlasové pokrývky, zelené barvy očí. Obvykle se vyskytuje v průhledném oděvu se zelenými detaily a motivem želviček, je však schopen dokonalých převleků a splynutí s prostředím. Zvláštní znamení: neodstranitelná, sytě oranžová barva horní poloviny těla.

Zoufalá rodina již prohledala všechny dosud známé a Dudlíkem využité skrýše - popelářské auto, buben pračky, bednu s Legem i hromadu špinavého prádla. Bohužel bezúspěšně. V případě jakýchkoliv informací o výskytu pohřešovaného se, prosím, obraťte na známé telefonní číslo.

Konec relace.

Legohrátky

Získat dnešní fotku už dnes byla docela fuška. Téměř jsem musela přejít do ilegality. Ve školce byly legohrátky. Ovšem pouze pro mužské pohlaví. Kluky, tatínky a dědečky. Maminky nežádoucí. Od stavění jsou tátové.

Štěpán s tatínkem nemohli chybět. Vrátili se rozzáření stavitelé Noemovy archy. Dostala jsem přednášku o tom, kolik palub archa měla, jaká zvířata na ní cestovala a kdo co stavěl a organizoval.

Ve školce jsem večer byla na dalším rodičovském kurzu. Díky tomu jsem ten zázrak uviděla ještě dnes. Potmě, narychlo, odboku. Tak jsem fotila. Obdivovat budu zítra za světla, dlouze a nahlas. Od chválení jsou maminky.

Sluneční požár

Jsem sova. Ožívám s večerem. Ráno funguju jen se sebezapřením. Zákonitě tedy nafotím víc západů slunce než jeho východů. Navíc teď v zimě je to skoro zadarmo, stmívá se opravdu velmi brzy.

Ale málokdy se na obloze odehrává tak dramatické divadlo jako dnes navečer. Sytě oranžová barva se v několika odtónovaných odstínech rozlévala po celém západním obzoru. Oslepujícími záblesky se odrážela v oknech. Nádherně nasvěcovala kostelní věž. Fotograf ve mně nevěděl, kam dřív nasměrovat objektiv.

Svazoval mě čas, slunce klesalo velmi rychle a já navíc pádila na přednášku. Ale ještě větší bolestí než čas byl prostor. Chyběl volný horizont, rozhled bez sloupů, drátů, dopravních značek a paneláků. V té krátké chvíli jsem dělala, co jsem mohla. Příště skočím na kolo a vyjedu někam za město. Příště, až bude obloha zase žhnout požárem. Ale kdy to bude?

Dobré světlo

Dnešní fotka nedokumentuje žádnou naši aktivitu. Není ani žádným symbolem. Zachycuje jediné, okamžik s dobrým osvětlením.

Máme poměrně tmavý byt, kde se velmi špatně fotí. Bez blesku to téměř nejde, ani za dne. Snažím se tedy fotit jinde, nejraději venku. Ale šedá zimní obloha je ponurá, monotónní a krajinu dusí. Čekám na sluníčko jako na smilování.

Když pak najednou na pár vteřin vykoukne, svět rozkvete do barevné krásy. Já v té chvilince bleskově pátrám po objektu, který si zaslouží stisknutí spouště. Teď nebo nikdy. Už chápu, proč si fotografové navzájem místo dobrý den přejí dobré světlo.

Bez klobouku bos

Rovnou předesílám, že nejsem autorem této fotky. Ale když máte na svědomí dovlečení celé rodiny do ateliéru, výběr oblečení všem včetně manžela, průběžné uklidňování a umravňování obou dětí, svačení jednoho, kojení druhého plus soustavné tajtrlíkování zpoza fotografa, aby se probůh aspoň na jedné fotce děti s úsměvem podívaly správným směrem, budete se také právem cítit jako spolutvůrce.

Nevidíš, že řve? Foť! Volává na mě manžel, když některé z dětí vyrobí obzvlášť ohavný obličej. Zdokumentovat se musí všechno, i rozvzteklené a uražené grimasy. To abychom měli kompletní obrázek o výrazovém rejstříku našich drahoušků k dispozici i po letech, až milosrdně zapomeneme.

Z dnešních atelierových fotek budou portéty pro babičky. Zajisté vybereme ty nejvíc usměvavé a zářící. Ale my doma se budeme královsky bavit i nad všemi nepovedenými. Třeba když Cyril usoudil, že s holou hlavou se fotit rozhodně nebude.