Kde je?

Kde je Cyril? Kam se mi schoval? Kam mi utekl? Oblíbená Cyrilkova zábava. Schovávaná za závěsem. Opatrné nahlížení a pak huronský smích. Asi to tak mají všechny děti. Štěpán se taky rád schovával a ze skrýší jukal čertovskýma očima. Vidíš mě, nebo nevidíš?

Teď se ale Štěpán schoval pořádně. Odjel na týden pryč. Cyrilek po něm zatím nesmutní, užívá si dočasnou pozici jedináčka. Stačí jít kolem Štěpánova pokoje a už se tam žene.

Nahlídne, tázavě se podívá a řekne Pa? Tak si zkrátil Štěpánovo jméno. Ozvu se, že Pa je pá a téměř si radostí poskočí. Ví, že může v bráchově pokoji beztrestně kramovat. Rozházet, co se dá. Vlézt mu do postele. Když kocour není doma, myši mají pré.

Buchty in memoriam

Štěpán zítra odjíždí s babičkou a dědou na týden na hory. A já už jsem dlouho nefotila žádné jídlo. Ergo kladívko, zabijeme dvě mouchy jednou ranou. Upečeme Štěpovi s sebou buchty a bude co fotit.

Takhle jednoduše to bylo naplánováno. A jako obvykle se to zvrhlo. Tedy jenom v jednom ohledu. Pečení probíhalo na jedničku. Štěpánek válel krásné kouličky, plněné tvarohem a mákem. Já je sázela na pekáč, trouba pekla, buchty voněly. Manžel slintal.

A jsme u toho. Jakékoliv buchty mají v naší domácnosti velice krátký život. Rána nedočkají. Vinu za buchtovou genocidu neseme svorně všichni, rovným dílem. Štěpán s sebou žádné buchty nepoveze. Nemá už co. Aspoň, že jsem je stihla vyfotit. Byly výborné. Dostanou metál in memoriam.

Hlavolam

Hlavolam máme doma už pár let. Je na stejném principu jako záhada, která mě fascinuje od dětství. Jak bez rozstřižení provázku oddělit dva lidi svázané křížem přes sebe za ruce. Nikdy jsem nepřišla na řešení.

Návod od hlavolamu jsem raději rovnou zahodila, aby mě nelákal ke zradě. Na to přece musím přijít sama. I když hlava a oči tvrdí, že je to nemožné. Kulička malým očkem prostě neprojde.

Čas od času hlavolam vezmu do ruky a zkouším. Dnes večer ho probíraly na střídačku moje i manželovy prsty. Najednou byl provázek s kuličkami volný. Manžel zvítězil. Byla řada na mě. Prsty si automaticky hrají s provázkem a ejhle, jedna kulička je zpátky na místě. Ale jak? Nevím. Zopakovat to nedokážu. Záhada zůstává záhadou.

Cvik ve cvičení

Aspoň třikrát jsem už zkoušela fotit Štěpána v Sokole. S kompaktem vždy marně. Zoufale málo světla, příliš rychle se pohybující osoby a rozhodnutí nepoužít blesk, to nejde dohromady. Taky by to byl malý zázrak, kdyby šlo.

Dnes, poprvé se zrcadlovkou, jsem byla velmi zvědavá, jak to dopadne. Výsledek je tady. A jak vidno, meta ostré fotky zůstala nezdolána. I když je aspoň poznat, kdo cvičí. Což je oproti posledku markantní zlepšení.

Chtělo by to jistější ruku. Chtělo by to víc cviku. Chtělo by to trochu štěstí. Chtělo by to mít drzost zapnout blesk. Nebo by to chtělo použít blesk externí, otočený nahoru. Z uvedených možností je nejdosažitelnější ten cvik. Vypadá to, že do Sokola s foťákem půjdem ještě nejmíň jednou. To by bylo, aby nebylo!

Šup do kýblu

Cyrilek se stále ještě koupe ve svém miminkovském koupacím kbelíku. Srovnáním objemu dítěte a kýblu dojde nezaujatý pozorovatel minimálně k pochybnostem. To dítě se tam nemůže vejít.

Vejde. I s hračkama. A lebedí si. Dokonce nadšeně cáká. Vrcholem programu je vlna tsunami. Dítě se postaví a plnou vahou sedne zpět do kbelíku. Výsledkem je grandiózní gejzír, blažené batole a povodeň v pokoji. To by člověk neřekl, kolik plochy dokážou pokrýt dva litry vody.

Ovšem fotograf, je-li současně starostlivým rodičem, trpí rozpolcením. Fotit, nebo zachraňovat? Dá se z lehu na podlaze, drže fotoaparát jednoruč, druhou rukou chytit kácející se kyblík s dítětem? Dá. A je to děsná sranda. Cyrila to bavilo rozhodně.

Jesep a výsep

Po krásné zimě se už slehla zem. Ze sněhu zbylo jen pár špinavých zbytků. Řeka už pár dní zase volně proudí korytem. Dnes jsem ale v jednom říčním zákrutu objevila naplavené ledové kry.

Hned se mi vybavily fyzikální poučky o odstředivé síle. Funguje to. Na protějším břehu nebyl ani kousek ledu. Záchvat odborného uvažování mě překvapil. Asi to bude tím, že jsem stála nedaleko své střední školy. Budova se dokonce vecpala i na fotku.

Šíří kolem sebe asi nějaké pozitivní vzdělávací vlny. Našla jsem si, že tento břeh řeky se jmenuje jesepový. Asi. Nebo je to výsep. Nějak nevím jistě. Budu tam muset chodit častěji a třeba kromě fyziky pochopím i geomorfologii.

Sváteční divadlo o ztracené princezně

Děda a brácha spolu slaví svátek, z čehož plyne opět nedělní rodinné setkání. My z těch oslav nevyjdem, a to nás teprve velká jarní narozeninová show čeká.

Děti si našly bezvadnou zábavu. Vyhrabaly krabici s loutkovým divadlem. Je po mně a bráchovi, ale pořád v dobrém stavu. Divadelní představení začalo při zemi. Pohádka Jak se princezna ztratila v lese byla zpestřená pouze existencí princeznovských dvojčat a několika čertů.

Ale jakmile se kluci při hraní rozparádili, ztratili veškeré dramaturgické skrupule. Když jsme vydali pokyn divadlo sbalit, právě dohrávali pohádku Jak se v lese ztratil jeřáb. V hlavní roli stavařský jeřáb ze Sevy.