Bouřka na reparát

Mělo by zapršet. Už dlouho nepršelo. Chtělo by to déšť. Variace na stejné téma. Je sucho. Naposled pršelo, moment, kdy vlastně? Á, blog zase jednou splatil svou hřivnu. Takže naposled pršelo 29. března. Hodně. Od té doby ani kapka.

Odpoledne mě nejdřív cinklo do očí zvláštní světlo. Něco se děje. Bude bouřka! Paráda, jdu fotit. Mraky se dramaticky houfují, tu a tam bleskne v dálce rozvětvená žlutá nitka a zarachotí hrom. Občas krápne.

Kulisy postavené jak pro drama o čtyřech dějstvích a nakonec to byla jednoaktovka. Fotím si zakaboněné nebe a najednou sprcha. Rychlá, krátká a teplá. Za pět minut bylo po všem. Jenom na kalužích ještě chvíli plavaly bubliny a pyl splavený z kytek. Hmm. Nic moc. Je sucho. První jarní bouřka by potřebovala pořádný reparát.

Srdeční záležitost

Tak jsem dnes ležela na břiše na zaprášeném okapovém chodníčku pod naším kuchyňským oknem a fotila sousedčinu květinovou zahrádku. Kytky jsou moje srdeční záležitost. Zelenina mi na zahrádce udělá radost, ale kytky mě uvedou do extáze.

A když je to ke všemu srdcovka ... jsem lapená. Do vzpomínek na babiččinu zahrádku, kde kvetla srdcovka, zvonky, hledíky a orlíček. Moje dětství. Připadám si pořád mladá, ale přece jen je to už hodně dávno, kdy po babiččině dvoře pobíhala baculka v květované zástěrce s blonďatými obláčky kolem hlavy.

To barevné voňavé kvítí si pamatuju pořád. A když ho někde vidím růst, připadám si hned jako šťastné děcko v babiččině zahrádce. Jak to ty babičky dělají, že z jejich kytek voní laskavost a dýchá něha? Měla bych se zeptat babičky včas. Ať to tajemství nezmizí ze světa.

Mám totiž plán. Až budu babičkou, budu pěstovat srdcovku.

Unavené miminko

Tátu jsme naposled viděli v šest ráno. Je deset večer pryč a stále jsme doma sami. Nedá se svítit, povinnosti k hostům si holt žádají celého muže. Na domácí povinnosti zbývá celá žena. Já. A moji kluci.

Šetřili mě nebývale vzorným chováním. Vůbec se nervali, příliš se netahali o hračky, moc nekřičeli, téměř poslouchali. Zvládli jsme ve třech absolvovat i Štěpánkovo plavání, poprvé s oběma dětmi. Všechno odsýpalo hladce. Únava nás dohnala až večer, nejvíc toho nejmenšího.

Cyril v postýlce jen odevzdaně ležel, kňoural a mžoural. Maminko, už chci spát. Byl to dlouhý den. Už schovej ten foťák a zhasni.

A já si až u počítače nad fotkou vzpomněla, že když mi ho poprvé dali do náruče, díval se na mě také jen jedním okem. Moje unavené miminko.

Můj den

Dnešek si s dovolením zaberu sama pro sebe. Důvodů se pár najde.

Důvod první - kmitám jako fretka v kuchyni. To sice dělám často, ale dnes je pro to zvláštní příležitost.

Důvod druhý - jsem hostitelkou. Slavnostní večeře pro vzácnou návštěvu dá zabrat. Hlavně, aby se povedlo jídlo. A dezert. A nic nepřipálit. A nepřesolit. Taky uklidit, aspoň malinko. Hrdost mi nedá, jsem přece slušná hospodyň.

Důvod třetí - po dlouhé době zase konverzuju anglicky. Nahlas, plynule a ejhle, snad i smysluplně. Zábava nevázne. Dobré víno nám rozvázalo jazyk.

Moc příjemný večer. A nejen proto, že - důvod poslední - mám narozeniny.

Bezstarostná zahrada

Belgickým hostům nedopřejeme oddechu. Sobě taky ne. Krásná neděle je den jako stvořený pro výlet na krásná místa. Kroměřížské zahrady.

Podzámecká a Květná. Jedna anglická, spíš park než zahrada, druhá francouzská, samý ornament. Navzdory svému minimalistickému vkusu odjakživa trpím spíš na přezdobenou Květnou. Malá, kompaktní zahrada je stroj času. Uprostřed rušného města náhlý skok do sedmnáctého století.

Je to dokonalé. Starosti zůstanou v přítomnosti a člověk s duší odlehčenou o tři staletí brouzdá zelenými arkádami, objevuje skrytá zákoutí a bloudí v bludištích. Kde jste, trable? Přes živé ploty se sem nedostanete!

Moct tady tak zůstat napořád, to by se žilo!

Kolem koukolem

Muž má plné ruce práce. Vrací plnými hrstmi starostlivou péči, kterou dostal v březnu v Belgii. Teď je hostitelem on. Zabavit šedesát studentů dvou národností je celkem fuška. Zabavit je zábavně je fuška vyčerpávající.

Ale když se dílo podaří tak, jako dnešní cyklovýlet, je to příjemně naplňující pocit. Patnáctikilometrová trasa pro studenty, padesátka pro dospělé. Dobrovolnosti se meze nekladou, ale neděláme si naděje. Možná s námi dál do hor pojede jeden, dva studenti. Kupodivu nás na zbytku trasy doprovázel dvacetičlenný houf cyklistů. Udýchaní z kopců, zpocení ze sluníčka, ale nadšení a šťastní. Bezvadné děcka, naše i cizí.

Je radost pohybovat se vlastní silou rozkvetlou jarní krajinou. Pocit intenzivní až do morku kostí. Mohly tu být desítky kýčovitě krásných fotografií. Kolem trasy se míhal jeden nádherný přírodní výjev za druhým. Muž měl moji plnou důvěru pro organizaci a velení výletu. Muž měl ovšem v batohu i foťák. Muž jel první a rychle. Dnes byl šéf. Dnes nebyl fotograf. A já na chvostu výpravy mohla fotit leda tak jen očima. Jen na první zastávce, ještě před horami, jsem našla příležitost procvičovat fotoum.

Nevadí. Dnes jsme prožívali. Dokumentovat budeme příště.

ŇAŇA

ŇAŇA! ŇAŇA!!! Pokřikoval vzrušený Cyril s napřaženou rukou tak zuřivě, že málem vyskočil z kočárku. Tam je přece ŇAŇA! V jeho velmi omezeném slovníku je výraz ŇAŇA synonymem pro ty nejoblíbenější pochutiny. Dětské sušenky, jablko, dudlík. A rohlík.

Obě naše děti jsou na rohlíky poněkud úchylné. Má-li si Štěpán v obchodě něco vybrat, vsadím boty, že to bude obyčejný rohlík. Cyrilovo dnešní ŇAŇA v obchodě patřilo též rohlíkům. Bylo mu vyhověno, za což se odvděčil šťastným úsměvem, bleskovým vyzmizíkováním rohlíku z povrchu zemského a kompletním zadrobením kočárku.

Asi jim špatně dopřáváme, že jim ke štěstí stačí málo a jedou zrovna po rohlíkách. No ano, přiznávám, jsme z různých důvodů spíš chlebová domácnost. Rohlíky jsou jen ve svátek. Třeba když se jede někam na výlet. Zítra je jeden výlet v plánu. Bude ŇAŇA!