Kosecké zpívání

Jedno květnové ráno v parku kolem buchlovického zámku zpívají nejenom kosi, ale i kosy. Kosecké zpívání připomíná, jak to chodívalo dřív. Za rozbřesku, ještě za ranní rosy, chlapi v pracovních krojích kosili louky. Hezky ručně a se zpěvem. Ano, tahle nádhera se stále dá vidět.

A není to žádný umělý festival. Zažít upřímně radostnou atmosféru je možné právě proto, že lidé sem chodí z lásky. Z lásky k písni, ke kroji, ke svému původu a lidovým kořenům. I ta těžká práce se dá milovat, když se u ní zpívá. Kosy sviští typickým zvukem v trávě plné kopretin, sekáči v krojích se rytmicky otáčejí ladným pohybem. A tráva odevzdaně lehá do pokosů. Všude po loukách stojí skupinky krojovaných zpěváků, každá zpívá svému sekáči. Děvčata na koňských povozech přivezou k snídani kyšku a škvařežinu, vzduchem poletují žerty a smích.

Chodíte okolo a tajíte dech. Jedna písnička přebíjí druhou a žádná nekončí. Je hezčí dívat se na mladého urostlého sekáče, nebo na staříčka, který s kosou přímo tancuje? Jde vůbec na rozum, aby sekáčům v soutěži skandovaly davy do rytmu? Je to jak z jiného světa. Ale tohle byl náš svět ještě nedávno, takhle se žilo. Dřina přetavená v radost. Proč si nad prací stýskat, když se dá zpívat?

A je dokoseno. Tak zase za rok.

Za zábavou

Počasí dalo našim dnešním plánům na oslavu dne dětí šach mat. V hustém lijáku by šlapat na železniční drezíně moc zábavné nebylo. Honem, honem, je nutný náhradní plán někde pod střechou.

Bleskový konkurz vyhrála dětská hala Bongo v Brně. Ještě jsme tam nikdy nebyli, pročež si s babičkou a dědou troufáme poslat jenom Štěpánka. Sami s Cyrilem zůstáváme neplánovaně doma. Dělat je pořád co a prarodiče s vnoučaty oslaví dětský den bohatě i za nás.

Cyril nebyl kratochvílí ukrácen Měl svátek už jen z toho, že má rodiče sám pro sebe. A aby mu nebylo líto, že neužije zajímavých atrakcí jako brácha a bratránci, vzal ho táta na návštěvu. Hračky sestřenky Esterky byly koneckonců taky jedna velká atrakce.

Černobílý svět

Murphyho zákony platí vždy a za všech okolností. Tento fakt je jedinou skutečností, na kterou se žádný Murphyho zákon nevztahuje. Aneb koupili jsme sandálky a začalo pršet.

Po automotoboto výpravě do Zlína, kde jsme se švagrovou dětem konečně pořídily letní obutí, si hezké počasí zákonitě vzalo opušťák. Pršelo už cestou zpátky, ale to, co živly předvedly odpoledne, stálo opravdu za zvěčnění.

Vezla jsem babičce vrátit půjčené auto, když se strhla divoká průtrž mračen. Chvíli jsem zbaběle seděla v autě, pak zvítězila dobrodružná krev, vzala jsem foťák a slejvákem se probila na hráz řeky za zajímavým světlem. Nebyla jsem tam jediný blázen, dole u vody seděly desítky rybářů pod deštníky. Asi závody.

Útrpně snášeli provazy deště a možná v duchu taky vzývali Mistra Murphyho. Anebo jim to nevadilo, kdo ví, třeba ryby za deště berou líp. Co jednomu vadí, druhého potěší. Svět není vždycky černobílý, i když tak někdy vypadá.

Smolný náprstek

Odpolední nákupní pobíhání městem jsem ukončila v galanterii. Štěpánek pojede do školy v přírodě a potřebuje spoustu nutných drobností. Metr prádelní gumy se změní v indiánskou čelenku. Látka v indiánské pončo. Bude z něj Indián Velká odvaha bez mámy.

Paní vedle mě si přišla koupit náprstek. Nikdy jsem nikoho nezažila kupovat si náprstek. Já sama mám svůj jaksi odnepaměti, asi po někom zděděný. Používám ho jen zřídkakdy. Takový malý zbytečný předmět. Ale nemít ho, nejsem švadlena. Vytáhnu ho a protáčím v prstech.

Zapečený v anglickém pudingu prý nosí štěstí tomu, kdo jej najde. Sny o náprstku však přinášejí nesnáze. Snář měl pravdu. Náprstek byl plný smůly. Školka v přírodě se nekoná, mezi dětmi řádí salmonela.

Aj, smutky planého těšení rozeženem, ale ty půjdeš hned zpátky do šuplíku, náprstku jeden zlopověstný. Hybaj, nechci tě vidět. Tohle se dětem nedělá.

Motorkářské závody

O tom, že má Cyril vášeň pro vozidla všeho druhu, už řeč byla. Doma má houpací motorku a červené odrážecí autíčko. Obě zdatně ojíždí. Ale venku chodil zatím jen po svých. Červené auto jsme ven a zpátky domů nebrali, naše dřevěné podlahy by to nemusely přežít ve zdraví.

Před pár dny Cyril sousedovic Bonifáckovi ukradl na hřišti motorku. A hned mi předvedl, že je řidič bez bázně a hany a objel celé velké kolečko kolem bloku. Sám a rychle. No nic, musíme taky pořídit motorku do terénu. Bonifác nám tu jeho asi nebude půjčovat věčně.

V pravou chvíli se zjevila švagrová s nabídkou jejich nepotřebné motorky. Dočasně jsme ji směnili za odrážecí kolo. Štěpán ho už nepotřebuje, Cyril je na něj zatím malý, Zbyškovi bude akorát. Škatule, škatule, hejbejte se.

A Cyril je v partičce dětí u domu plně integrován. Prohánějí plastové motorky stylem závodníků formule 1. Cyril je blaženě napodobuje. Jenom mu nejde vysvětlit, že mnohem pohodlnější sezení by měl na sedadle, nikoliv na rámu.

Zbabělec

Jsem zbabělec. Opět jsem dnes fotila propagační fotky pro rodinné centrum. Dopoledne děti v klubu maminek. Tentokrát byla účast hojná a děti krásně spolupracovaly. Vznikla řada hezkých obrázků.

Navečer jsem šla fotit pohybové kurzy. Orientální tanečnice a bossa step. Zvlášť bossa cvičenky se mi podařilo zachytit výstižně. Velmi, velmi dynamický a rytmický pohyb mně rozbušil srdce. Zpotila jsem se i jen coby fotograf. Tohle cvičení dá určitě zabrat.

Bossa aerobic se cvičí na míčích na jedné straně plochých. Popsat vám to musím, protože fotky neuvidíte. Jsem zbabělec. Neodvážím se veřejně vystavit fotky uštvaných, upocených žen kypřejších tvarů, ze kterých čiší urputné úsilí. Jsou vydařené, bezesporu. Zachycují výbušnou atmosféru, pohyb a rytmus.

Cvičenky s úctou obdivuju a smekám před jejich výkonem. Ale fotky nebudou. Tohle jim nemůžu udělat. Dívám se totiž na sebe do zrcadla a soucítím s nimi. Měla bych chodit cvičit. Ale jsem zbabělec.

Tři prasátka a sedm trpaslíků

V záchvatu ekologického chování jsem dnes pověsila prádlo ven na šňůru. Je nádherně, dvacet osm stupňů ve stínu. Opravdu hřích pouštět sušičku.

Dvě desetimetrové šňůry tmavého prádla se vyhřívají na slunku a já jen tak letmo počítám, kolik je tam mých kousků. Troje kalhoty, opatlané Cyrilovýma ručičkama a nějaké to spodní prádlo. Zbytek veskrze chlapský, ve třech velikostech. Jsme zkrátka domácnost U tří prasátek.

Dodatečně mě napadá, že je to naopak, že ta špindíra jsem já. Flek na každém tričku je mým módním doplňkem a kalhoty zapatlané jídlem pracovní uniformou. Ono to vážně ani nemá cenu prát. Jenom bych si přidávala práci. Proto je na šňůře tak málo mého oblečení.

Takže kdo je u nás tedy vrchní špinavec? Nevím, zamotala jsem se do úvahy. Ale jedno vím jistě. Rozhodně nezávidím Sněhurce péči o sedm trpaslíků.