Prázdninová plavba

Náhody někdy opisují kruhy. Školní rok jsme prvního září začínali fotkou lodičky. Je poslední den školního roku a nezbývá mi než ho uzavřít opět fotkou lodě. Nečekaně a neplánovaně.

Přinesl ji dnes muž. Obdržel ji od svých žáků jako dárek za další společný rok. Nevím, jestli je inspirovala myšlenka na naše dva syny nebo fakt, že se před pár dny vrátili z vodáckého zájezdu.

Každopádně mám radost, že svého kapitána mají rádi. Kromě lodě dostal i obří kytici lilií a růží. Daroval mi ji. A loď Štěpánkovi. Ó my se máme.

Takže pozor! Prázdniny po pravoboku!

Úsměvy ze školky

Štěpánek měl jít do školky naposled až zítra. Ale jeho rýma a rezolutní paní učitelka rozhodly jinak. Papučky, pyžamko, pláštěnka a všechno ostatní ze skříňky putovaly domů už dnes.

I složka s obrázky za celý školní rok. Většinu z nich si pamatuju z nástěnky. Teď je ale mám všechny vedle sebe a můžu srovnávat. Závěr je jasný.

Výtvarný talent naše dítě v žádném případě nemá. To mě nezaráží, zdědit ho prostě nemá po kom. Ovšem zatímco výtvarník nad kresbami propadne beznaději, dětský psycholog zajásá. Každý neumělý obličej se radostně usmívá. Indiánův, maminčin, psí i ptačí. Naše dítě je, zdá se, šťastné. Jsem za to vděčná. A usmívám se též.

O samotě

Už vím, co mi chybělo. Procházka o samotě. Jen s foťákem. Dneska zvečera jsem se jí konečně zase jednou dočkala.

Stačí deset minut a obejít dvě okolní ulice. Jako bych vypila kouzelný lektvar. Usmívací a vznášecí.

Své děti miluju. Muže též. Ale být nepřetržitě vrbou, chobotnicí a šplhací tyčí v jednom nejde! Nejsem perpetuum mobile, moje baterky potřebují průběžně dobíjet.

Funguju na samotu. Pěší chůzi. Kolo. Taky kytky. A focení.

Třista a pětašedesát

Pro třístou fotku v projektu by se žádalo něco slavnostního. Ale co, když zrovna dnes jsem utahaná, nervózní a protivná. Fotonálada má dovolenou.

Z dovolené domů se nám naopak vrátil tatínek a ihned podepřel upadající morálku domácnosti. Je dobře, že je zpátky s námi. Chyběl nám a my jemu.

Děti spí, já jsem se uklidnila. Dnešní nezdary jsou zapomenuty. Tak ještě tu fotku. Nejlíp něco slavnostního. Hm, se slavnostním nepořádkem asi nepochodím, takže zbývá kytka na stole. A aby to opravdu bylo slavnostní, poprvé u zrcadlovky zapínám plně manuální režim. Clona, čas i ostření. Tramtadadáááá. Cvak.

A ještě pětašedesát!

Odlétáme na prázdniny

Rozlítaný den, který do slova a do písmene skončil na křídlech letadla. Premiérový den, který přinesl několik poprvé. Očekávaných se stínem nejistoty, prožitých s gejzírem nadšení.

Dopolední Pohádková zahrada ve školce vyžadovala asistenci pohádkových bytostí. Sešlo se jich tak akorát. Některé, pravda, měly přesně stejné boty, jako nosí máma, ale nebuďme perfekcionisty. Hlavně, že se všichni usmívali a bylo hezky.

Naše vzdálenější babička našla ten den poprvé odvahu hlídat Cyrilka. Premiéra na jedničku. Veskrze spokojené dítě i babička si to prý rádi zopakují znova.

Odpolední výlet vlakem na letiště za bohatým programem. Letadla, hasiči, čtyřkolky, motorky, paintball, elektrovláček a zase letadla. Odlétáme na prázdniny. Díky dědovi se Štěpánkovi splnilo i to největší přání. Letět opravdovým letadlem. Úplně poprvé.

Zážitků na měsíc, ne na jeden den. Parádní slavobrána pro prázdniny. Hurá do pohádky.

Krtek rulez!

Cyril dorostl do krtčího věku. Dívám se do Štěpánkova deníčku a i on zahořel v roce a půl pro krtka a jeho kalhotky. Asi je to součást genetické výbavy českých dětí. Krtkem jsme odkojení všichni.

Cyril nemluví, ale říct si dokáže o všechno. Napřed vyleze do křesla naproti počítači, s rozkoší se tam uvelebí a chvíli čeká. Pak mu dojde, že tahle akce nestačí, sleze a donese mi DVD ovladač. Připomíná telegrafní semafor, jeho ruka lítá mezi policí s filmy a monitorem. Eee e ee ee, kkkkkk. Maminko, pusť mi krtečka.

Pustím a nesleduju příběh, ale Cyrila. Absolutním soustředěním by nezahanbil astronauty před startem. Z přemýšlivé grimasy najednou vybuchne smíchem. Krtkovi se něco povedlo. Batolecí smích by se měl se měl konzervovat a prodávat jako elixír dobré nálady. Mám v sobě dnes slušnou dávku. Je mi krásně.

Hřeším

Obžerství je smrtelný hřích. Zhřešila jsem, ale potrestán byl nevinný. Moje klávesnice. Chudinka dlouho trpělivě snášela neustálý příliv drobků, kapiček a prskanců potravin. Velmi často totiž jím hned vedle ní. Má vina, má veliká vina.

Tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu, až se ucho utrhne. Stručně řečeno, sušenka labužnicky namočená do čaje může za jistých okolností v hrnku vyvolat přílivovou vlnu. Kterážto vlna hravě překoná vymezený porcelánový prostor a zrádně zaplaví nejbližší okolí. Klávesnici.

Klávesnice prolitá čajem funguje. Někdy. Někdy ne. Jindy vůbec. A nebo jo. Hoďte si kostkou. A vsaďte se, že za hodinu to bude právě naopak. Nedá se psát, vyťukat heslo k mailu, vyhledávat na internetu, nedá se nic. Jen skučet a nadávat.

A vyměnit klávesnici. A nejíst u počítače. Nepít taky. Oj, to je těžký odpustek hříšníkovi!