Slovácký verbuňk

Provozovat geocaching v zimě není moc pohodlné. Spousta keší se pod sněhem nedá najít. Lézt ven do terénu v lezavě studeném počasí taky není ono. Většina kačerů raději čeká na jaro.

Ale uspořádat Event Cache se dá i v zimě. Na tu dnešní jsem se už měsíc těšila jako malé dítě. Konečně osobně poznám lidi postižené stejnou úchylkou jako já. Zatím je znám jenom virtuálně a pod přezdívkami. Slovácký verbuňk to změní.

Uvítací pár organizátorů vyšňořen v kroji, na přivítanou štamprla slivovice, logbook jak od malérečky. Ej, to bude veselé. Bylo. Turnaj ve stolním fotbálku. Bowling. A řeči, řeči, řeči. Probíraly se, poněkud neoriginálně, především zážitky z kešování. Kdo co našel, popřípadě nenašel. Kdo se kam chystá, kdo co chystá a tak vůbec. Moc příjemný večer to byl. Moc příjemná cache do statistiky.

Návrat modré

Od snídaně to vůbec nevypadalo. Ale jakmile jsme ráno vyšli před dům, vrhla se na nás blankytná modř. Obloha zářila jako vymalovaná, jen sem tam bílý beránek. A sluníčko poránu rozdávalo úsměvy na potkání. Cestou do školky jsme jich viděli, jéje!

Na zemi pořád ještě leží dost sněhu, ale stačí se potichu zaposlouchat a je jasno. Zurčení, bublání, kapkání a jiné zvuky oživlé vody jsou nepřeslechnutelné. Taje.

Na cestě se rozlily velké kaluže vody a slunce si z nich obratem udělalo zrcadla. Je tolik krásy kolem, co se musí po zimě trochu natřepat a shlídnout. Je čas. Brzy bude jaro.

Nemůžu se dočkat, až k navrátivší se modré přibude i další ztracená dcera. Zelená.

Tukan a perutýn

Vychutnali jsme si odpoledne, kdy nic nemusíme. Není nutno lézt do ohavného deštivého počasí kvůli nějakému Štěpánovu kroužku, není třeba jít nic zařídit, nic nakoupit, nikoho navštívit. Prostě spokojeně hnijeme doma.

Kluci se už zabaví i sami, pedagogický dozor může mírně podřimovat a ožívat jen na přímé vyžádání. Například když si Cyril mohutnou gestikulací vyžádá číst knížku. Obrázkovou, po Štěpánovi, plnou fotek zajímavých zvířat.

Třeba takový perutýn. Nedávno jsme strávili dost času vysvětlováním Štěpánovi, co to vlastně je. A teď ho zpětně objevíme v batolecí knížce. Zaujal všechny kluky. Ono je tam vůbec kde co. Švagr podle ní kdysi potměšile učil Štěpána slovo tukan. Sotva mluvící Štěpán ho vystřihl do pěti minut. Nevím nevím, ale historie se asi opakovat nebude. Ledaže by Cyril od svého ha, há, hé, he provedl k perutýnovi kvantový skok.

Láska bratrská

Cyril je vysloveně vítací typ. Jak zaslechne bouchnutí vchodových dveří, namíří si to okamžitě na chodbu. Ve tvářích ďolíčky, ťape houpavým krokem, žvatlá si svoje ďa ďa, pa pa, ga ga a i jinak vyjadřuje, jak ho těší, že někdo přišel.

Mámu vítá lehce uraženě. Dovolila si odejít a dosud jí nebylo odpuštěno. Obličejík nakrabacený, z pusinky pekáček nachystaný spustit sirénu pro případ, že nebude ihned utěšen objetím. To tátu pozdraví hlasitým smíchem. Táta totiž nosí jídlo. Ale nejhezčí přivítání čeká na Štěpána. Uslintaná upřímná pusinka. Pohlazení malou tlapičkou. A zářivý úsměv. Přišel brácha.

Jen vyfotit tuhle hezkou chvilku jde jen obtížně. Místa, světla i času málo. Dnes střelbou od boku víceméně naslepo, ale uloveno. Na tu fotku se budu chodit dívat, až se zase servou o nějakou hračku. Je v ní něco, co mi říká, že se spolu budou stejně nadšeně vítat celý život. Že by láska bratrská?

Globální oteplování

Takhle vypadá globální oteplování? Tohle je vyhřátá půda žírného Dolnomoravského úvalu? Už několikátý den se budíme do sněhové pohádky. Nebo pekla, záleží na perspektivě. Je to bílé, mokré, čerstvé a je toho moc. Jo, doba ledová je doba ledová.

Na ulicích se poránu pořádají happeningy odhazovačů sněhu. Začíná být problém s parkováním. Začíná vůbec být problém vyjet s autem. O kočárku nemluvě. Ani jsem se nesnažila ho dnes vytáhnout, Cyril se celý den nosil v krosně. Rád.

Mohl se koukat mámě přes rameno, když se s foťákem potulovala po okolí a brodila se do půli lýtek sněhem. Atypicky bujnou zimu je totiž nutné patřičně zdokumentovat. Ať máme památku až doopravdy přijde to globální oteplování. Jestli vůbec přijde. Jestli spíš není pravý čas prodat zasněžený dům a odstěhovat se na jih. První vlaštovky už letí.

Ztráta paměti

Stojím na náměstí a chystám se fotit klobouk svatého Ignáce, z něhož sněhová chumelenice udělala apartní bílou buřinku. Zrada, ve foťáku není karta. V duchu si vynadám do hlav dubových a mířím domů to napravit. Zase zrada, paměťová karta není ani v počítači ani kolem něj. Není nikde na dohled.

To malé modré nic se prostě vypařilo. V podezření z defraudace se okamžitě ocitne Cyril. Kolem počítače se prdelí neustále a jeho sklony strkat malé předměty do úzkých škvír už známe. Prohlídnu všechny štěrbiny v počítači i okolo. Nic. Klávesnice, tiskárna, monitor. Nic, nic, nic. Hračky. Nic. Koš na papír. Nic.

Sakra, kde je? Finanční ztráta by to byla minimální, karta je malá, záložní, máme druhou větší. O nic nejde, ale prostě mě to žere. Běžím zpátky na náměstí přehrabat sníh. Snad vypadla přímo tam. Nikde nic. Přiznávám se manželovi. Jeho káravý pohled. Můj nápad dát Cyrilovi cvičně druhou kartu a pozorovat, kam ji strká. Manželův vražedný pohled. Tak nic. Rezignace.

Jdu vyhodit kelímek od jogurtu a instinkt geocachera mi velí prohrábnout odpadkový koš. V netříděném odpadu není. Bio zbaběle vynechávám. Ještě plasty. Jedno hrábnutí, druhé. Je tam! Z obalu od chipsů, které jsem chroupala včera večer u počítače, vykukuje modrý plastový růžek. Paměťová karta. Hosana!

Musím se omluvit Cyrilkovi. Je to má vina. Mea maxima culpa. Stárnu a ztrácím paměť.

Či a či a čičičí

Cestou k prababičce provádím námětové foto cvičení. Schválně nejdu obvyklou cestou, kličkuju uličkami. V první řadě hledám kytky, ale marně. Pak mi do cesty vběhne kočka. Neuteče, i když ji cvakání závěrky leká.

Je čtyřbarevná. Jak příznačné. Přesně tak vypadala babiččina první kočka, kterou si pamatuju. Dali jsme jí jméno Paculka, Packa. Milovala vařené brambory. Další kočky mi v hlavě neuvázly, až ta poslední. Černý kocour Matěj. Aby si ho nepletla se sousedovým, odbarvovala mu babička chlupy na hlavě kysličníkem. Byl to jediný kocour se zrzavým přelivem široko daleko.

Už není. Je v kočičím Pánu. A další kočku už babička nechtěla. Ani nevím, jestli některou z jejích koček najdu někde na fotce. Asi ne. Ale vzpomínek je pod povrchem schováno hodně, jak vidět. Stačí letmo potkat cizí kočku.