Mezi motýly

Otrnulo mi. Žaludek při troše opatrnosti už skoro nezlobí. Je nádherný letní den. Jako malovaný. Jedeme na výlet. Rozhodnutí padlo velmi náhle. Vlak jede za dvacet minut. Honem. Podařilo se mi vzít všechno potřebné. Svačinu, pití, plínky, peníze, krém na opalování, kapesníky i krosnu. Obě děti. Ale myšlenka na foťák mi bleskla hlavou až při poklusu na nádraží. Na vrácení už je pozdě.

Litovala jsem. Fotonáměty se cestou přes rozzářené letní louky stavěly do řady a dělaly na mě dlouhý nos. Nádherné krajinky. Bílé beránky na nebi. Krávy na pastvě. Studánka. Orobincem zarostlý rybníček. Kytky, všude nádherné kytky! A těch motýlů! Desítky pestrobarevných krasavců pózovaly jak na módní přehlídce. A já je nemohla vyfotit.

Ale já se nevzdávám tak lehce. Večerní návrat spokojené bandy domů. Vyvýletované děti jdou večeřet, já beru foťák a jdu na lov motýlů. Všude jenom samý bělásek. Navíc nemám teleobjektiv. Je to loterie. Nakonec jsem přece jen vytáhla výherní los. Motýl jako symbol dnešního krásného, slunečného, veselého a pestrobarevného dne, je tu!

Vyprávět obrazem

Starší synovec slavil sedmé narozeniny. Zhodnotila jsem svůj aktuální zdravotní stav, tradičně podávané pohoštění a rozhodla se hodit do ringu bílý ručník. Kluci, tam jedete sami, beze mě. Tady je dárek a pozdravujte.

Já okřívala doma, kluci řádili s bratránkama na zahradě, dospělí příbuzní povídali a povídali. Bývala bych se z klábosení dozvěděla ledacos, být na místě, ovšem muž je bohužel coby zpravodajec zcela nevyužitelný. Nevnímá a neudrží. Ale aspoň fotí.

I z fotek se dají číst příběhy. Ta, kterou jsem vybrala, vypráví naprosto zřetelně. Vojta má dnes narozeniny. Vojta má dort. Zbyšek má malou chuť na dort a velký stesk na duši. Nesmí sfouknout těch sedm krásných svíček. Nejsou jeho. To je ale nespravedlivý svět!

Živel

Můj žaludek je stále na válečné stezce se zbytkem mého těla. Ale hlava už má roupy. Hrad Buchlov dnes okupují kovářské výhně. To by bylo zajímavé podívání pro kluky. Nemluvě o tom, že tam mám neodlovenou keš.

Blázníš? Doma budeš! Manžel a maminka mají vždycky pravdu. Tak jeďte beze mě, škoda přijít o zajímavou podívanou. A zajímavá podívaná to prý opravdu byla. Rozžhavené pláty železa žhnuly, od kovadlin odletovaly jiskry. Bác, bác, jásal Cyril.

Jiný živel a jiné bác se staly nečekaným završením výletu. V buchlovickém parku Štěpán tak dlouho ztřeštěně běhal kolem fontány, až ztratil rovnováhu a vykoupal se. Celý. Bác i s botama.

Ale jinak se prý všichni dobře bavili. O tom nepochybuju. Chechtali se ještě při příjezdu domů. I náš žabincový živel.

Svátek všech Lazarů

Dostalo-li se včerejšku hanlivého označení Den Blbec, dnešek je už mimo veškeré kategorie. Ze zálohy na mě skočila má nevítaná životní souputnice, žaludeční neuróza. Kuš, potvoro!

Ani pít mi nechutná, ani jíst mi nechutná. Hýbat se můžu jen v předklonu. Místo žaludku mám mlýnské kameny. Cyrilkův koupací kbelík jsem použila k čemusi veskrze nechutnému. Ještě, že byl po ruce. Je mi zle. Je mi čím dál hůř.

Naštěstí má muž pochopení a starost. Odvelí mě do postele, donese hořký čaj. Čaj do sebe nevpravím, ale klid vítám. Ležím hodiny se zavřenýma očima, stočená do klubíčka. Co se děje doma, netuším.

Ovšem není třeba mít obavy. Já se z toho časem vyhrabu. Jako už tolikrát. A děti s tatínkem se budou mít i beze mě na jedničku. Jako už tolikrát. I fotka bude, toho se nebojím.

Není si na co stěžovat. Koneckonců, kdy se mi naposled podařilo oslavit svůj svátek celodenním válením v posteli?

Den blbec

Cyril asi cítil, že je něco ve vzduchu. Vyl a vyl a vyl. Nejradši pověšený jednomu z rodičů kolem krku. To je všeobecně jeho nejoblíbenější transportní pozice. Možná jsme mu ji měli dneska raději preventivně povolit.

Pusinku má už týden olezlou bůhví od čeho. Zatím nezabralo žádné mazání. Zkusili jsme vzít dudlík. Šlápnutí vedle. Dítě je olezlé a navíc vzteklé. Nemá se čím uklidnit.

Jdeme procházkou k babičce. Cyril se rozčiluje, že nepůjde za ruku, škobrtne a šup, tvářičkou vytře kus asfaltu. I s kamínkama. Dítě je vzteklé, olezlé, k tomu podrápané až běda a samá krev. U babičky se trochu uklidní a začne lumpačit. Ale když se daří, tak se daří. Mrknutí oka, švihnutí neposedné ručky a prababička má svou sklenici červeného vína za výstřihem. Ach jo.

Cyrilku, až budeš veliký, budeš tomuhle říkat den blbec. Zatím klidně řvi dál, třeba to taky pomáhá.

Rozmarné léto

Řkouc s klasikem, tento způsob léta se mi zdá poněkud ... rozmarným. Včera dusný pařák, dnes zima, vítr a déšť. Prudké přeháňky se za oknem střídaly jako apoštolové na orloji a netrpělivě bubnovaly na okenní tabulky. Nene, vás domů rozhodně nepustíme.

Koukat na vás budeme jen přes kuchyňské okno. Cyrilkovi naženou hromy a blesky i tak strachu víc než dost. Já bouřky taky nerada, jen Štěpán dělá hrdinu. Ven ale přece jen musíme. Vyčíhneme chvilku, kdy se nebe vyjasní a vyrazíme do ulic za pochůzkou. Samozřejmě, po sto metrech nás zastihne vodní smršť. Sakra práce.

Kdo vymyslel bonmot, že není špatné počasí, jen špatné oblečení? Vyhnat ho pod okap! Ve městě zařídíme potřebné, doma vyždímáme nohavice a rukávy, vylijeme vodu z bot a jdeme zas koukat přes kuchyňské okno. Právě vyšlo slunce. Kat aby to spral!

Nadšení naháči

Jsme doma a vracíme se opět k běžným domácím požitkům. Je-li teploměr dostatečně rozžhavený, je čas osvěžit se. Navíc v nás doznívají nedávné slovenské koupací zážitky. Jdeme do vody!

Nebude to sice ani termál ani tobogán, ale dětem ke spokojenosti stačí málo. Trávník za domem, nafukovací bazének a pár kýblů vody. Štěpán si vegetí za kormidlem své pirátské lodi. Cyril vykřikuje nadšením a cabrá a cabrá.

Živočišné nadšení z krásného počasí je nakažlivé. Hned bych taky šla donaha a začala se smíchem pobíhat po dvoře s kelímkem plným vody. Ale být dospělým je někdy prokletí. Na Cyrila se kolemjdoucí usmívají, na mě by asi zavolali hlídku. Škoda.