Díky

I když jsem stále ještě na dlouhodobé blogové dovolené, jednomu novému příspěvku neodolám. Dostala jsem ocenění, krásné a putovní.

Gorgeous Blog Award neboli Cenu príma blogu. Mám velkou radost, opravdu velkou. A moc děkuju, že sis na mě, milá Peg, vzpomněla. A ještě větší, že jsi bez omrzení chodívala celý ten rok pravidelně číst. O nás, o našich obyčejných dnech.

Krása téhle ceny tkví i v tom, že je třeba ji hned předat dál. To nebude problém. Problém bude vybrat.

Tak tedy:

Lucce Hovorkojc - za to, že ona má tenhle blog na svědomí a ani to neví. A taky za to, že sama podťatá osudem, dokáže podpírat ostatní a dávat naději.

Diny - za to, že má své zlaté srdce na dlani a dveře do bolavé duše dokořán

Cifce - za to, že když mě přepadnou smutky, k ní se jdu vždycky rozesmát

Pendulce - za to, že jedinou fotkou umí říct víc než já pěti odstavci

Jaffi - za to, že byla super parťák při táhnutí káry Projektu 365 a je super parťák při každé jiné špatnosti

A taky zpátky Peg s poklonou za to, jak poutavě, čtivě a s nepřehlédnutelnou láskou dokumentuje život svých tří krásných dětí.

A vůbec všem, kdo jdou s vlastní kůží na blogový trh. Nikdy bych nevěřila, že je tolik obyčejných lidí schopných úžasně psát. Je radost to číst.

Díky.

Co mi blog dal a vzal

Až s tříměsíčním odstupem dopisuju slíbený doslov. Klasik měl pravdu. Kdo chvíli stál, již stojí opodál. Člověk se ani neohlídne a už aby vyměňoval kalendář.

Co mi tedy můj Projekt 365 dal a vzal? Hodně. Vzal mi oceán času. Čas strávený focením, zpracováváním fotek, psaním i pouhým přemýšlením. Ukousl mi též pořádnou porci megabytů na disku počítače. Zjistila jsem, že neumím vyfotit jednu fotku za den. Fotím jich padesát, sto, ba i víc. A i po nemilosrdném přetřídění jich pořád dvacet, třicet zbývá. Každý den. Disk počítače se plní a plní.

Tedy vzal hodně. A dal? Mnohem víc. Dal mi stovky fotografií, které by jinak nikdy nevznikly. Dal mi poznání rozkoše z fotografování, kdy se nefotí, protože je to očekáváno, ale protože se chce. Dal mi mnoho svobodných nadechnutí v krajině, mnoho zarputilých úvah nad zachycením běžných předmětů, mnoho radosti při focení dětí a vědomí, že dívat se neznamená současně vidět.

Dal mi též mnoho pozornosti mého muže a snad i krapet uznání. Už máš napsáno? Ta nedočkavá slova jsem slýchala často. A pak chvíle zaujatého ticha, když četl. Každý den věděl o mých myšlenkách víc, než bychom si dokázali říct tváří v tvář. Díky ti za to, žes blog přijal tak, jak byl zamýšlen. Jako cenný dar a podanou ruku.

Bavilo mě to. Přes všechnu únavu, nevyspání a svazující vědomí povinnosti mě to královsky bavilo. Fotit a psát. Psaní je můj koníček už delší dobu, focení se jím stalo během posledního roku. Stále ještě se zrcadlovkou zápasím, ale focení se už nikdy nevzdám. Poslední tři měsíce mi nepřál čas, po hojné blogové úrodě je najednou fotek pomálu, ale pořád jsou. A budou dál, už se těším, až zase vezmu brašnu přes rameno a vyrazím do terénu.

Fotit je pořád co. Stačí se dobře dívat. Udělat krok, otočit hlavu, zatajit dech. Cvak! Až nad fotkou člověk nevěří, že tohle je náš vlastní život. Obyčejný život.

Slibuju, že jednou, jednou si Projekt 365 zopakuju. Ale nejdřív tak za pět let. Až zase naberu síly a vyčistím hard disk. Už teď se na to těším.

Protože z žádného jiného roku si nepamatuju každý den...

Padá opona

Můj čas, nyní již neodměřovaný pravidelným cvakáním fotospouště, se řítí vpřed rychle, příliš rychle. Celý rok, třistapětašedesát dní, mám v záloze jeden námět. Pro případ naprostého zatmění a blogařského výpadku. Naštěstí nemusel být nikdy použit.

Naplánovala jsem si tedy jeho dodatečné zveřejnění ex post, jako konečnou tečku za projektem. Na prvního září. Ano, vidíte dobře, dnes kalendář hlásí třetího, nikoliv prvního. Vypadla jsem z rytmu. Hlava si po roce intenzívního soustředění dopřála dovolenou. Já se jí nedivím, je místo focení pro změnu plně zapřažená zase jinde.

Čas vypršel, představení skončilo. Je čas zatáhnout za mým projektem oponu. Tmavě modrou, ručně malovanou. Vidím ji každý večer, když jdu spát. Závěs v ložnici. Dobrou noc a sladké sny.

A co dál? Což takhle kritický doslov? Bude! Všeho do času.

Chyťte rytmus

Celý rok měl můj život přesný rytmus. Každý den jedna fotka, každý den jeden text. Každý den blog. Dobrovolná povinnost, která mě udržovala v rytmu. Přiznávám, že mě ten rytmický poklus celkem vyčerpával, zvlášť poslední dva, tři měsíce.

Dnes stačí poslední úder a je hotovo. Bude se mi stýskat. Bude chvilku trvat, než si zvyknu, že nemusím. Nemusím fotit, nemusím psát, nemusím přemýšlet nad tématem. Bič vlastního odhodlání už nade mnou nevisí.

Nemusím, ale můžu. Zahaltovat na místě stejně nedokážu. Potřebuju za cílem zpomalit a pomalu dojíždět. Třeba se mi ještě podaří předat při tom vyklusávání štafetový kolík. Třeba někdo chytne rytmus místo mě.

Nějací dobrovolníci na ty krásné galeje? Ještě máte čas se rozhodnout. Zítra jsem ještě v pohybu. Pořád je co fotit. Pořád je o čem přemýšlet. Pořád je proč žít.

Poslední krajinka

Je pomalu čas na rozlúčku. S prázdninami i s blogem. Zítra nás čeká poslední srpnový den a třistašedesátýpátý den mého blogování. Dál je to jasné. Děti půjdou do školy a já naopak na dovolenou. Dovolím si se dovolit od psaní a focení.

Na rekapitulaci mých čtyř ročních období s blogem ještě přijde. Byla to velmi zajímavá zkušenost, na kterou nezapomenu. Nicméně v nejlepším se má přestat. Cvak a tečka.

S čímkoliv končícím na mě padá sentiment. Jsem-li sentimentální, fotím krajinky. Tak tedy předposlední fotka s poslední krajinkou ze závěrečného prázdninového výletu. Něco krásného končí a něco krásného začíná.

Na švestkách

A je to tady. Podzim na krku. Včerejší parno se vypařilo a trávu od rána kropí vytrvalý déšť. Nedá se nic dělat, plány je třeba dodržet za každého počasí. Podzim nepočká.

Zahrada u rodičů překypuje úrodou. Na sklizeň čekají broskve, švestky i jablka. Muž obstará první fázi. Sesbírat a dovézt. Tady to máš.

Na mě čeká finále. Zpracovat do dobrot. Broskve půjdou na koláč a švestky do povidel. Aby, až se zima zeptá, měli jsme odpověď.

Zima? Už? Podzim si ještě nevybalil svých pět švestek a už abych rozestýlala pro zimu. Čas utíká tak rychle, že mi dělá z domácnosti hodinový hotel. Ale mě na švestkách nenachytá.

Rodinná siesta

Opět uhodily vedřiny. Co s dětma. Hodíme je do bazénu. Sice to obnáší slušný díl práce při nafukování bazénu a nošení vody v kýblech, ale pro jejich blaho všechno. A pro naše. Neboť děti ve vodě rovná se několik hodin relativního klidu.

Dva malí čochtani si vesele hrají a nic jim nechybí ke spokojenosti. Manžel se nainstaloval poblíž do pozice pedagogického dozoru ležmo a jedním okem čte svůj oblíbený časopis. Nikdo po něm nic nechce, ergo též září blahem.

Já dodám svačinku, odměněna úsměvy mužů, jimž k absolutnímu vrcholu chybělo právě jen jídlo. A jdu si vybrat svou spokojenou chvilku. Na kolo a do terénu. Po dvou hodinách se vracím ke svým sluníčkům se stejně zářícím úsměvem. Rodinná siesta non plus ultra. Každý po svém.

Mlsný figurant

Urputné úsilí dlouhých týdnů a dní se dočkalo výsledku. Rodinné centrum slavnostně otevíralo svou miniškolku. Vzácní hosté, sláva veliká.

Cyril ji prozatím pravidelně navštěvovat nebude, ale s prostředím i pečovatelkami si tyká už dávno. Přece jen jsem v rodinném centru poslední dobou kvůli pracovním povinnostem pečená vařená a Cyril mi dělává garde.

Dnes byl ovšem ve službě i on. Kvůli záběrům pro místní televizi bylo potřeba malované třídy zalidnit. Skuteční žáčci přijdou až v pondělí, nevadí, povoláme figuranty. Stačí vzít svoje děti a o dětské hemžení je postaráno.

Cyril pózoval ochotně a rád. Nejraději u stolečků s občerstvením. Zakotvil před talířkem s cukrovím a ochutnával a ochutnával. Tety pečovatelky miluje zas o kousek víc. Ochotně ho chovají a nosí, mají na zdi namalovaného krtečka a ještě umí upéct báječnou bábovku.

Mámo, příjdem zas?

Den co den

Poctivě s sebou už třistašedesát dní nosím foťák. Prakticky bez výjimky, kdykoliv a kamkoliv. I když je to někdy trochu na hlavu. Ale jeden nikdy neví, kdy a kde potká dobrý námět na fotku.

A tak vleču i na cyklistický výlet k babičce dítě v sedačce, tašku s věcmi na řídítkách a fotobatoh na zádech a v duchu si maluju nad svou hlavou jeden otazník vedle druhého. Jsem já normální? Notabene, když nakonec u babičky foťák ani nevytáhnu. Ale co kdyby.

Večer pracovně odbíhám do rodinného centra. Jdu ztemnělou ulicí a po svém boku najdu kabelu s foťákem. Je tam, automaticky. Podvědomí ví, že ještě nemám dnešní blogovou fotku. Rozhlídnu se a nedostatek rychle napravím. Cvak a do kabely.

Ten zvyk zalézá pod kůži. Nepřetržitě se dívat kolem sebe a přemýšlet o viděném. Stojí to za fotku? Jak se na běžnou věc můžu podívat jinak, zajímavěji? Jak zachytit skrytý půvab všedních dní?

Hravě. Stačí denně tahat foťák.

Nemám co dělat

Poněkud kacířský titulek vzhledem k mému momentálnímu pracovnímu vytížení a situaci, že manžel odjel na dvoudenní školení a na děti jsem sama. Ale je to tak. Zvečera jsem seděla dvě hodiny na lavičce u domu a neměla co dělat.

Děti si totiž hrály samy. Bez hádání, bez rvaček, bez ječivého MAMÍÍÍÍ každou druhou minutu. Spokojeně vegetily na pískovišti v komuně kamarádů z okolních domů a nic po mě nechtěly. Slastné chvíle.

Jen moje mysl, zvyklá na trvalý poklus a lehkou hladinku adrenalinu, se poněkud nudila. Zvesela předpokládám, že situace se bude ještě někdy opakovat. Přemýšlím, jak se příště produktivně zabavím. Vzít si notebook mi asi neprojde. Zkusím knihu. Ve frontě na poličce mi jich doma na přečtení čeká celkem dost. Vrací se staré zlaté čtenářské časy!

Řekl knihomol optimista.

Odpočítávání

Námětová krize je tíživá chvíle. Bloumám po bytě s foťákem na krku. Ne, že by nebylo co fotit, ale všechno hodné focení již za uplynulý rok vyfoceno bylo. Něco i dvakrát.

Těkám očima z předmětu na předmět. Volba padnout musí. Tlačí mě čas. Tik tak. Tik tak. Ha! Hodiny! Hurá!

Trocha akrobacie před ciferníkem, čekání na správnou pozici ručiček a cvak. Hodiny právě začaly odpočítávat poslední týden mého blogování. Do 365 chybí sedm fotografií.

Sedm, šest, pět, čtyři, tři, dva, jedna....a co bude pak? Další cvak?

Impresionistický nezdar

Když oči nevidí to, co je a vidí to, co není, tak to skončí impresionistickou fotografií a nenalezenou keší. Za městem se objevila nová keš, večerníčková, kousek speciálně pro děti, zakopaný poklad. Provětráme kola, jdeme se projet.

Beru celou vinu na sebe. Vybrala jsem špatnou trasu. Dvoje brodění potoka, pole kopřiv a bodláků. Štěpánek mě neměl rád. Ba i vyhrožoval, že už se mnou nikdy na žádnou keš nepůjde. V cíli pookřál a nadšeně hledal. Dlouho a marně. Já taky. Museli jsme kapitulovat a potupně se vrátit. Stejnou cestou. Potok, kopřivy, potok.

Aspoň, že fotografická část akce dopadla zdařileji. Slunce prosvítalo mezi listy a na hladině potoka házelo zlatá prasátka. Nemohla jsem od toho odrhnout oči a objektiv. Není divu, že keš odolala. Na takovou krásu se musím přijet podívat ještě jednou.

Lesní výprava na jih

Léto se chýlí ke konci a netrpělivost nás žene užít si pobytu v přírodě ještě co nejvíc. Ven! Na výlet! Kam? To rozhodně mapa. Ta kačerská. Jdeme na lov.

Táta tentokrát nemůže, doprovod mně a klukům dělají babička s dědou. Byli sice uneseni do neznáma, ale důvěřují mně, že to bude stát za to. Já důvěřuju autorovi vybrané multi keše. Znám ho, a tak s nadšeným očekáváním vedu naši výpravu na jih. Uvidíme nevídané.

Bylo to tak. Překrásné lesní údolí na česko-slovenské hranici, plné přírodních i vlastivědných zajímavostí. Výpravě rozhodně nehrozila trudnomyslnost. Naopak, všichni se výborně bavili. Kluci, babička, děda i já. Díky geocachingu jsme objevili další krásný kout, co máme za rohem a nevíme o něm. Já ten sport prostě miluju.

Pech

Někdo si na nás zasedl. Asi pech. A pěkně vypasený. Příští týden jsme měli trávit u kamarádky na samotě u lesa. V příjemné společnosti a krásném přírodním prostředí. Už to tam známe a těšíme se o to víc.

Jeden telefonát a nejedeme nikam. Cyril, ač už bez zdravotních potíží, bohužel nosí bacil, který by mohl ještě nadělat paseku. Dokud se ho nezbaví, je lépe být doma.

Ach jo. Už druhá zrušená dovolená tohoto léta mi spolehlivě vezme náladu. Těšili jsme se. Moc. Chuť do focení je pro dnešek taky v trapu. Fotím jen z povinnosti, pracovně. Koláž z dětského výtvarného ateliéru je tématicky trapičská. Pech sedí dál a mne si pazoury. Pakuj, potvoro!

Pé

Německá frau má mít tři zájmy - Küche, Kinder, Kirche. Česká hospodyňka tři přednosti na P - Postel, Plotna a? Ta třetí mi vypadla, ale po dnešku klidně doplním Počítač.

U počítače si, popravdě, odjakživa věřím víc než v posteli a u plotny. Přesto mě dnešek příjemně překvapil. Vyrobila jsem své první DVD. Památeční kousek pro absolventky Letní školy aerobiku. Ta placka dá víc práce, než se člověku pozdává. Začínám adorovat filmové střihače.

Že jim z té práce nepřeskočí. Posté vidět tentýž záznam, posté slyšet stejnou hudbu. Pamatovat si všechny záběry. Galeje. Moje psychika byla večer pod psa. Píď od prohry. Produkovala samé pitominy. Příkladně portrét praštěné paní.

Pomoc! Přesouvám preference zpět k plotně. Dokud mám všech pět pohromadě.

Vyhlídková procházka

Cyril se zvetil z neduhu a chce ven. Ne na kočárku, ale pěšky. Jako brácha! Jako táta! Nosí za mnou po bytě své sandálky, háže psí oči a něco vykládá. Já chci taky na výlet!

Na výlet po lesích ho dnes brácha s tátou ještě nevzali, ale na podvečerní procházku ano. Drží se za ruku a statečně šlape. Rychle, bez řečí a odhodlaně. Aby mu náhodou neutekli.

Stávkovat začne, až když se máme vracet. Domů? Proč?! Tam to znám. Nuda. Nejdu. Nejdeš? Nevadí. Hop na rameno a už se neseš. Nosí se rád. To klidně i domů. Z výšky je svět o moc zajímavější. A tátovo rameno, to je hodně velká výška. Skoro rozhledna.

Jé, brácho, koukni, motorka! A šlapej. Už budeme doma.

Co se vleče, neuteče

Vyběhnu z domu, dítě v kočárku a pádím těsně před zavírací hodinou směr důležité místo. Je to naknap. Lavičku venku před domem okupují naše postarší sousedky. Zmerčí mě a střemhlav zaútočí.

Dobrý den, paní! Jak to bude s těmi orientačními tabulkami na dům? A někdo by měl uklidit tu ulomenou haluz od hrušky! Cože!? Ne, teď vážně ne! Spěchám, nezlobte se. S omluvou na rtech utíkám. Vím, že si na mě stejně počkají.

Počkaly. Času mají dost. To jen nám se čas scvrkává na stále kratší intervaly pro přeběhnutí od jedné povinnosti k druhé. Ale my víme, jak na to vyzrát! Zastavit se a jít si hrát. Čas zpomalí a práce neuteče. Nemá nožičky.

Haluz je pořezaná. A orientační tabulky? Taky jednou budou.

Bacily se nemyly

Abychom nevyšli ze cviku opečovávání churavého dítěte, nedávno uzdravivšího se Štěpánka vystřídal v noci Cyril. Diagnóza se neliší. Řídký případ s hustým běháním. Cyril to má díky plence jednodušší, běhat nemusí, o to víc se naběhá máma a táta.

Určitá změna tu však je. Nemocný Štěpánek musel být zavřený doma a s ním celá rodina. Nemocného Cyrilka lze naložit na kočárek a popojíždět s ním po venku. Výhody batolecího věku.

Šli jsme popojíždět nedaleko. Vypadá to jako přírodní divočina, jsme však deset minut od domova, v krajině veskrze kulturní. Iluze přírody nám dnes stačila. Dál nejdeme. Nemuseli bychom zpátky domů doběhnout včas.

Zlaté listí

Podzim ještě nevyhlížíme, ale i tak jsme dnes počítali zlaté listí. Příjemné rodinné nedělní odpoledne začalo na vystoupení Michala z Kouzelné školky. Štěpán i Cyril se bavili královsky. Michal umí.

Rozchechtané děti jsme o kousek dál vypustili do zámeckého parku. Přebytečná energie se musí vylítat. Cyrilkovi stačí pobíhat po cestičkách. Štěpánka spolehlivě zabaví hledání kešky. Jenže tahle byla velmi zapeklitá.

Nalezení a sečtení všech indicií byl matematický a chodecký výkon, kterého jsem se raději zhostila sama. Přece jen těch zlatých lístků bylo několik set. Štěpán mi pomohl až ve finále. Našel schovanou krabičku a mohli jsme jít spokojeně domů.

Ještě vzpomínkové foto zlatého listí. Zvláštní, že jsem si ho nikdy předtím nevšimla. Ani na svatební fotce svých rodičů. Ani při žádném z řady výletů. Až dnes. Asi začnu vyhlížet ten podzim.

Džungle

Štěpánka vzala babička na výlet rovnou do Doby ledové, Cyrilka jsme vyvenčili aspoň do džungle. Stačilo nám k tomu sice jen kolo, ale příště si určitě přibalím i mačetu. To by totiž jeden nevěřil, jak nezdolné, odolné a roztahovačné jsou kopřivy. A jak vysoko dokážou vyrůst. A prlí jak zjednané. Mrchy plevelné.

Moje nohy, v létě standardně nasoukané do kraťasů a v sandálech naboso, jsou praktickou ilustrací toho, jak nemají vypadat ženské ladné nožky. Samá modřina, podrápané krvavými šrámy, požahané od kopřiv, poštípané od komárů. A abych nezapomněla, špinavé jak viks.

Ráda bych napsala, že to byla výjimka. Ale bohužel je to spíš standardní stav. Jo, život není peříčko a v džungli číhají všelijaká nebezpečí. Ale proč ksakru furt jenom na mě!?