Mám štěstí na lidi. V Bruselu mě hýčká kamarádka Zuzka, jen co se octnu v Antverpách, jsem v rozmazlovací náruči Christiny. Loni se u nás doma měla dobře a hodlá mi to splatit ze všech sil.
Vede mě od jedné antverpské památky ke druhé. Jsem ohromená. Tohle město má grády. Všechno je zde velkorysé, gigantické a monumentální. Katedrála i nádraží. Trochu se mi točí hlava a tajím dech. Aby ne, tváří v tvář Rubensovým obrazům.
Smršť dojmů korunuje vyjížďka k poldrům řeky Šeldy. V nekonečné zelené pláni močálu se třpytí nitky vody. Řeka mi svou velikostí vzala dech. Ve vzduchu je cítit nedaleká přítomnost moře. Ani nevím jak a octnu se v Nizozemí.
Čeká mě ještě večeře s Christinou a cesta vlakem zpátky do Bruselu. Třídím si v hlavě myšlenky. Co bylo nejhezčí? Všechno. Co nejvíc? Katedrála snad. Tam člověk pochopil, že kamenem lze kouzlit. Ach Antverpy.
Žádné komentáře:
Okomentovat