Sice už díky sušičce většinu prádla nežehlím, ale pěkná hromada k žehlení se dokáže naskládat i z té menšiny. Kór, když se nechá hezky pár týdnů uležet.
Mám na žehlení svou tajnou komnatu. Tvářím se, že z bezpečnostních důvodů kvůli Cyrilovi, ale pšššt, hlavně proto, že tam můžu být sama. Potichu a někdy i skoro potmě. Vážně. Muž nechápe, jak můžu žehlit v šeru, ale to bude tím, že to nikdy nezkusil.
Ruce řízené autopilotem s letitými zkušenostmi krouží nad žehlícím prknem prakticky samy. Položit, vypnout, přejet žehličkou, pohladit. Á, tady ruka nahmatala nerovnost, tak ještě jednou a znovu výstupní kontrola pohlazením. V pořádku. Automatickými pohyby poskládat a už je na prkně další kousek.
A hlava, jíž ruce dělají alibi pro pusté flákání, si v tom zvukovém a světelném vakuu lebedí a pouští myšlenky nadivoko na špacír. Přemítá, přemýšlí, prozkoumává. Žehlící brainstorming. Vestoje u prkna mě potkaly už spousty nápadů. Chytrých i praštěných. Dnes například téma fotky do blogu.
Žádné komentáře:
Okomentovat