A je čas návratu. Těším se domů a krapet se mi nechce. Paradox. Jsem odpočatá a rozmazlená. Zhýčkaná hostitelčinou dokonalou péčí a pozorností. Zmlsaná výborným jídlem. Ukojená večerními filmovými sedánkami. Nažhavená šestnácti ulovenými kešemi. Vyspaná, spokojená, šťastná. Tak hezky probrat a šup z ráje domů.
Let mezi Bruselem a Prahou trvá o fous přes hodinu. Jen mávnutí nebeského kouzelníka a jsme tu. Z idyly do reality. Čekají mě hlučné děti, bručící manžel, hora špinavého prádla, nepořádek v kuchyni a práce číhající za každým rohem. Kruci, chci já tam vůbec?
Chci a moc! Pro překvapení v Cyrilkových očích, když mě uviděl na chodníku a rozběhl se mi do náruče. Pro Štěpánkovo nepřetržité povídání o společných zážitcích s tátou. Pro manželovu pusu. Pro tu vůni, když se ke mně všichni přitulí. Jsem dítě štěstěny. Opouštím jeden ráj a hned mě čeká další.
Žádné komentáře:
Okomentovat